čtvrtek 21. prosince 2017

Jako Robinson Crusoe



Nakonec jsem vystoupal do kopce tak vysoko, že už nebylo rozumné zkoušet šplhat ještě výš. Byla tma, pod nohami mi občas čvachtala voda a cestu jsem nemohl najít ani s baterkou. Pro spaní v hamace nepotřebeujete moc rovného ani suchého místa. Stačí alespoň dva stromy dostatečně blízko u sebe. V nejhorším pčípadě stačí jeden s korunou dostatečně nízko a dost košatou. Já měl stromů na výběr dostatek. Ve tmě se tvářily jako jehnličnaté a jak jsem je tak pozoroval z pozice zavěšeného nocležníka, najednou se všechny rozsvítily jako vánoční. Tisíce a tisíce světlušek v jejich korunách tančily neuspořádaný noční tanec. Společně s oblohou posetou hvezdami to bylo přímo pohádkové představení první noci v džungli Anjouanu, nebo Nzwani, jak mu říkají místní. 

K ránu mi od vody bylo trochu zima. Celou cestu jsem totiž sledoval malinký potůček a to čvachtání bylo místo, kdy jsem ho přebrodil na špatnou stranu. Na té správné straně kudy vede cesta, je to hotová promedáda. Od samého rozednění tudy proudí davy lidí, s kozami, nůšemi trávy na hlavách a samozřejmě nezbytnými mačetami. Cesta do hor je pravděpodobně jediný přístup do zahrádkářské kolonie, kam všichni ráno míří pro snídani.  Ve čtvrt na sedm jsem zabalený a připojuji se k procesí vzhůru.



A šplhal jsem a šplhal. Vždycky, když už jsem si myslel, že jsem nahoře, otevřela se cesta ještě výš. Cesta přestává být cestou, stává se kozím chodníčkem neschůdným pro standardní dvounožce. Ani s náhonem na všechny čtyři to není žádná sláva a tak se rozhlížím, kudy vede přes, jak doufám, poslední hřeben nějaká schůdnější cesta. Než jí ale najdu, štráduje proti mě shora po těch kozích schodech chlápek v žabkách, jak jinak. (Druhá nejčastější obuv jsou takové ty gumové páskové sandály do vody, co koupíte na pláži v chorvatsku. ) Chlápek v obležení pěti koz seskákal těch deset metrů za 4 vteřiny a byl pryč. Já se deset minut plazil nahoru a pořád mi ještě kus zbývá.

Ale najednou jsem byl šplhání konec a zatajil se mi dech. Nestojím sice na nejvyšší hoře, jak jsem si myslel, ta vedle je vyšší, ale výslednému dojmu to nevadí. Kolem dokola, kam okem dohlédnu, jenom oceán. Jsem na ostrově.


Já to teda věděl už před tím, ale takhle je to vidět. Po téměř 40ti letech, kdy jsem porpvé slyšel příběh Robinsona Crusoe, můžu mít podobný pocit. Jaké to je, šplhat polovinu dne nahoru na kopec, aby bylo vidět dál, a pak zjistit, že všude dál je jenom voda. Jenže na rozdíl od něho tu nejsem sám, mojí cestu vyšlapaly žabky lidí a kopýtka koz. Jemu se otevřel obraz zoufalství, já vidím přímo na západě mraky nad vulkánem Karthala na Ngazidii a trochu blíž a vlevo od ní šedavou šmouhu nejmenšího ostrova Mohéli.

Sedím na kopci, koukám se do dálky a dělám inventuru zásob, které jsem cestou nasbíral. Pár "malin", půl metru cukrové třtiny, jeden zapomenutý dozrálý klas kukuřice a čtyři ne úplně zralé mandarinky, ty k jídlu nejspíš nebudou, ale třeba vylepší tu vodu, kterou jsem cestou nabral z pramene. Na rozdíl od Ngazidije tady totiž nějaké tekoucí povrchové vody mají. Mě zbývá litr. Maniokový kořen jsem se naučil jíst před dvěma dny, tak ten velikosti velké mrkve, co jsem našel cestou bude základem pozdního oběda. Našel jsem ještě mýdelník a mám z jeho plodů v kapse batohu semena, takové oříšky, ale ty určitě jíst nebudu.


Kdybych tu nahoře přespal, viděl bych slunce zapadat někam mezi oba ostrovy a ráno, jak se zvedá někde v místě tušeného francouzského Mayotte. S jídlem by určitě problém nebyl, třtina tu divoce roste všude kolem, ale vody mám málo. Nakonec se tedy zvedám a mířím směrek k vesnici ve svazích přede mnou. Jmenuje se Bazmini. Z dvě hodiny jsem tam. Děti jdou zrovna ze školy a ty vidí Muzungu zcela určitě poprvé v životě. Všechny mě okukují, když čerpám před mešitou už šestou láhev.

Cesta z vesnice vede kam jinam, než zase do Mutsamundu. Než se tam ale vydám, nabízí se mi nečekaná možnost si vyprat a neodmítnutelná příležitost se vykoupat ve sladké vodě. Řeka je sice planá odpadků, ale pramen tvoří obrovská sladkovodní laguna, kde si místní kluci perou a ti menší se i koupou. Přidávám se postupně k oběma skupinám.

Ve skupině pradláků mi místní verzi mýdla s jelenem půjčili rovnou bez ptaní. Původně jsem sice chtěl vyprat jen ty kalhoty, které se po horském putování s náhonem na všechny čtyři změnily na zabahněné montérky, ale nakonec peru všechno. Pak to rozložím usychat na rozpálené kameny a jdu vyprat sebe. Po týdnu dostatet sladké vody, paráda. Potápím se do proudu jako labužnický hroch a nakonec si myji i hlavu. Pro kluky, kteří jsou tu všichni na ježka to bylo hotové divadlo. Nakonec to ale bylo příjemné odpoledne plné spousty malých radostí.

S blížícím se soumrakem jsem vyrazil na cestu dolů. Třeba se mi podaří najít pěkné místo na spaní na pláži. Jenže to bylo o dost dál než jsem si myslel. Taky jsem v rybářské vesnici dvakrát zabloudil ve slepých uličkách, kde cestu k moři blokovala zeď. A tak jsem nakonec došel k moři až za tmy, cestou kolem dlouhého a děravého letištního plotu. Na jeho konci začíná čára přílivu a na zbylých deseti metrech pláže je samozřejmě zase tuna plastů, plechovek a ostatních darů, které moře vrací lidem.

Je tma, na žádné lepší místo po tmě nejspíš nedojdu a jestli nechci spát mezi petkami (NECHCI!), nezbývá nic jiného než pověsit hamaku na betonové nosníky plotu, ze kterých ve směru k moři už dávno rez ostranila i náznaky pletiva. Na doschnutí vypraného prádla natahuji i šňůru a doufám, že blýskání nad horami i mořem zůstane i s případným deštěm celou noc jenom nad mořem a horami.

 
 
 
 

čtvrtek 14. prosince 2017

Lékárníci ve filmu - The Pharmacist


Asi úplně první film s lékárníkem byl  Lékárník (The Pharmacist) natočený v roce 1933 v období vrcholící hospodářské krize.




 W. C. Fields ukazuje v pouhých sedmnácti minutách tohoto prekomediálního dílka veškerý marasmus provozování lékárny. Ekonomickou nutnost naskladnit kromě léků také balastní sortiment, od kýčovitých suvenýrů přes domácí potřeby až k poštovním známkám. Očekávanou servilnost k pacientům až k úplné dehonestaci lékárny na veřejnou toaletu. A k tomu všemu ještě neuspokojivý rodinný život vedle nesnášenlivé ženy a zpovykaných dcer.





Přes to všechno neztratil lékárník Dilweg (s přispěním pravidelného přísunu protřepaných koktejlů Martini) svůj životní optimismus a z podobných příčin ani oblibu u „pacientů“. V posledním roce prohibice USA byla lékárna místem, kde šlo „pod tárou“ získat ledacos, bourbon nevyjímaje.







čtvrtek 7. prosince 2017

Půjčila mi zlatou náušnici

Blížíme se k Anjouanu a já z horní paluby pozoruji oceán. Je plný plastových odpadků. Kusy polystyrenu, igelitové tašky, plastové nádobí a PET lahve. Konzumní společnost ještě nenaučila místní odpadovému hospodářství. Jen sem všechny ty plastové vymoženosti prodává. Je to podobné jako v jihovýchodní Asii, kde přešli z banánových liší a bambusových hůlek na plastové talíře a příbory prakticky ze dne na den. Ne, tady je to horší, tady nemají ani odpadkové koše. Ani jeden odpadkový koš!

V přístavu kupuji vodu a Mango, KARIBU SANA, MUZUNGU. A protože ani tady v největším městě na ostrově nemají žádnou WiFi, kupuji místní SIMku, abych se ozval domů. Snažím se dámám v kanceláři místního telefonního hegemona vysvětlit, že volat nikomu nebudu, že jenom potřebuji data, ale nevím, jestli mě úplně pochopily. Nechávám je to nastavit, protože návod je jenom v komorštině. Horkou chvilku se pak snažím vrátit po paměti jazykové nastavení telefonu zpátky na české. Protože v celé prodejně nemají ani jednu kancelářskou sponku, půjčila mi na vyproštění slotu na SIMku jedna ta dáma vlastní zlatou náušnici. 

Pošlu domů krátkou zprávu, že jsem OK. Výborně, data v mobilu fungují, a chvilku se ještě potloukám po přístavu, abych našel prodejce lodních lístků. 

Nakonec jsem úspěšný jenom částečně. Mají zavřeno. Na zpáteční cestu mám dvě možnosti odplout, sobotu nebo pondělí a lístek si musím koupit den před tím. Protože je středa, vidím to spíš na neděli. 

Mám jeden použitelný pokus!

Nějak to dopadne. Inshallah! 

Rozloučil jsem se s přístavem a zamířil do kopců. Jinak to odsud nejde, jediná možnost cesty po rovině vede zpátky do oceánu. Šlapu tedy městem do kopce. Za pár kilometrů a osm serpentin nabírám vodu u mešity a dochází mi, že mě čeká další výzva při hledání noclehu. Konec města je v nedohlednu a slunce zapadá do moře pode mnou. 

Nakonec se asfaltová cesta mění na polní, z města se stává vesnice a když konečně skončí obydlené území, silnici lemují jenom vysoko oplocená políčka. 

Začíná být tma a přestává to být jednoduché.

čtvrtek 30. listopadu 2017

Dvanáct mulláhů u oběda


Sedím v přístavu už víc než dvě hodiny a čekám, až nás pustí k lodi, co měla před hodinou vyplouvat.
Včera odpoledne jsme s Nakšim prošli velkou část města, prohlídli si posilovnu v hotelu, kde Elamin pracuje a taky koupili lístek na tuhle loď. Celý ten nákup byla vlastně terapie proti předsudkům a zkouška důvěry. Moje terapie a moje zkouška.

V přístavu totiž chtěli můj pas, protože není lodní lístek bez pasu. A já ho neměl s sebou. Nechal jsem celý batoh, s pasem, všemi věcmi a většinou mých peněz, v domečku u Fakiry. Připadalo mi to bezpečnější než ho nosit s sebou. Mám sice plnou kapsu komorousů, ale nemám ten pas. A protože v pokladně už zavírali, Nakši se nabídl, že mi pro pas dojede na motorce s klukem, co jel zrovna okolo. Fakt se zná úplně s každým. A teď přišla ta chvíle a zkouška důvěry. Musím mu vysvětlit, kde mám na batohu tajnou kapsu, kde je kromě pasu taky pár stovek dolarů. Byli zpátky ani ne za čtvrt hodiny. Sice jsem pochyboval až do večera, ale rozhodl jsem se věřit svému odhadu lidského charakteru.

Nakonec mi prodali jenom jednosměrnou jízdenku, cesta zpátky (a zpátky musím, protože mezinárodní letiště je jenom na hlavním ostrově) bude ještě dobrodružná.

Večer jsme ještě, já, Nakši a Fakira, odjeli taxíkem za 30 korun do vesničky Isandra na pláž. Noční koupel v indickém oceánu, pár piv a zase zpátky a spát. Ležel jsem v posteli (z dolarů nechybělo nic, instinkt mě nezklamal) a myslel na moje holky doma. Už týden jsem nepotkal žádnou wifi a roaming tu samozřejmě nefunguje. Budu to muset vyřešit na Anjuanu.

Ještě s kšiltovkou.
Ráno jsem zabalil věci, co přes noc samozřejmě neuschly, a vyrazili jsme do přístavu. Nakši mi věnoval komorskou sukni svobodných mužů a jemu kšiltovku, se kterou jsem objel půlku světa. (Na zbytek pobytu zbývá Madlin klobouk.)

V přístavu potkal nějaké další známé, holku s klukem, co plují na Anjuan se mnou. Neuvěřitelné! Už jsem psal, že zná každého? Konkrétně s tímhle klukem bydleli kousek od sebe, když na Anjouan jezdil k dědečkovi.

Nakši jim vypráví, co jsme měli včera k obědu a ta holka prý, že si mě klidně vezme, když si jí vezmu s sebou do Evropy, . A klidně hned, když mi Nakši po včerejším obědě nepozval žádnou kamarádku.

Co se týče oběda, žádný afrodiziakální účinek jsem nezaznamenal, a i kdyby, jen si klidně zůstaň s tímhle chlapcem, ať se na mě tolik nemračí.

Než jsme vypluli, ještě se všichni cestující museli dostavit do pohraniční kanceláře na pohovor o účelu plavby. Pět celníků v jedné kanceláři na 200 cestujících. Loď je „DOU MEN“ čínské výroby, v baru se dají koupit nějaké limonády (zase cola) a na obrovských obrazovkách v místnosti pro cestující běží čínská akční střílečka. Už jsem se duševně připravoval, že to bude kulisa na celou cestu, ale hned jak jsme vypluli za hranici přístavu, přišel pro mě plavčík, jestli chci na horní palubu.




Cestou mě ještě provedl kapitánským můstkem, na zádi úplně nahoře mi asistoval u focení a pak mě seznámil s majitelem lodi.

Zbytek plavby jsem strávil v  klubovně posádky. Tam si mě našel Amshua. Už jsem s ním krátce mluvil v přístavu, když ke mně přisedl na kus řeči.


Mám trochu respekt, je s ním totiž jedenáct kamarádů. Mají poutnické hole, dlouhé vousy a na sobě typická thobe, dišdášy nebo džalabíje. I když v Pákistánu se jim asi říká džuby. 

Amshua a jeho kamarádi jsou totiž z Karáčí, a jsou na tříměsíčním výletě. Teď zrovna míří na muslimské setkání na ostrov Anjuan. Je jim od třiceti do šedesáti, jsou různých profesí, i lékárníka a zubaře mezi s sebou mají, a vypadají jako sbor starších apoštolů Mohamedových. (on jich teda měl čtrnáct a říká se jim společníci)

Mám respekt a hloupé předsudky. Nebojím se ani tak, že jedou na Anjuan vyvolávat nepokoje a posilovat separatistické tendence, spíš nechci, aby se mě snažili „na své pouti“ obrátit na pravou víru. Ale ne, to zkusil jenom jeden komořan, který v nich asi viděl svaté muže a pokoušel se jim naznačit, že bych se mohl stát muslimem. Ale ignorovali ho, stačilo jim, že jsem římský katolík a tak mám zřejmě taky jen jednoho boha.

Amshua mě postupně představil všem svým souputníkům a nakonec nás v klubovně na zemi sedělo všech třináct. Jako u poslední večeře. Ismail, Jusuf, Mohamed, Ibrahim, Ali… nepamatuji si je všechny. Jeden po druhém vyložili na prostřený kobereček svoje jídlo, placky, hummos, ovoce, omáčky, oříšky, hrozinky. Pak odněkud vyčarovali rychlovarnou konvici, postupně v ní ohřáli alobalové sáčky s rýží a masovou směsí a pozvali mě na oběd.

Po obědě jsme si vyprávěli příběhy a než jsme přistáli, dostalo se mi dvanáctero pozvání na návštěvu Karáčí.

Inshallah.

1. 3. 2017



čtvrtek 23. listopadu 2017

Oběd s hrdinou

K Nakšimu domů jdeme chvíli po hlavní ulici, pak kolem jakéhosi vrakoviště, co se tváří jako autoservis (nebo naopak?) a nakonec do tmy.


Dveře z vlnitého plechu sice mají zámek, ale zamčené nejsou. Za nimi je miniaturní oplechované 2+1 a malinký dvoreček, kde je za závěsem barel vody jako koupelna a betonová skruž jako suchý záchod.


Nakši mi nechal svůj pokoj a sám se uložil do toho druhého, který se chystá od příštího týdne pronajímat. Nejdřív jsme ale posbírali všechny petky a vydali se zpátky k hlavní ulici pro vodu.


Voda ve městě teče z mnoha veřejných kohoutků asi 3 x denně. Po cestě do přístavu (asi 2 km) jsem viděl taková stanoviště nejméně tři. Systém distribuce vody se mi sice Nakši snažil vysvětlit, ale úplně tomu nerozumím, protože ani on o něm neměl úplně jasno. V principu se nějakým mechanismem různé nádrže ve městě střídavě plní v průběhu dne a lidé si domů vodu nosí. Samozřejmě, že na mytí a umývání slouží voda zachycená ze střech, ale z kohoutků teče (párkrát za den) voda nějak ošetřená k pití.


Před spaním si Nakši chtěl ještě povídat, vyprávěl mi o té “holce”, která mu cestou volala a jestli mi nevadí, že za ním možná v noci přijde. Nevadí, i od sousedů to máme na dvě vrstvy plechu a dýhy. Pak se ptal, jestli už jsem se stihnul seznámit a sblížit s nějakou komorskou dívkou.

  • Nestihnul a ani to nemám v plánu.
  • Proč ne? A chceš? Můžu jí zavolat, aby přivedla kamarádku.


Nechtěl jsem a nedařilo se mi to vysvětlit. Že bych se nejdřív musel hodně zamilovat (ona taky) a pak by to možná, ale jenom možná, šlo. A protože se zamilovat nestihnu (ani nechci), ani láskou na první pohled, vůbec nemá cenu o tom přemýšlet. Sice to asi nepochopil, ale respektoval to.


A bylo ráno. Jestli někdo v noci přišel nebo odešel, nevím. Usnul jsem jako špalek a to celonoční bubnování prudkého lijáku do plechové střechy jsem ze spánku vnímal jako mírné šumění.   


Přes noc mi samozřejmě nic neuschlo. Co bylo mokré, mokré zůstalo a vlhké věci zvlhly ještě víc.

Na snídani jdeme k jedněm kamarádům, co mě jim představil včera. Je to ve sdíleném plechovém dvojdomku (5+2 místnůstky oddělené dýhou a závěsy), kde bydlí 4 bratři, z nichž jeden se ženou a dítětem v té dvoupokojové přístavbě. O tři zbývající se stará jejich sestra Fakira, která tak trochu chodí právě s Nakšim (to ale nemají ti bratři vědět).


U snídaně (čaj a bageta) se domluvíme, že na trhu koupím nějaké suroviny a na oběd bude typické komorské jídlo pro všechny. Pak s Nakšim vyrážíme do banky, na trh a do přístavu, abych se poptal na lodní lístek na ostrov Anjuan (komorsky Nzwani). Tam to jezdí jen dvakrát za týden a lístek se kupuje dopředu. Na ostrov Mohéli (Mwali) nejede tento týden nic, takže hnízdící mořské želvy (turtle watching) ani ty předlouhé písečné pláže neuvidím. Ona stejně není sezóna.


První loď na Nzwani odplouvá druhý den v 10 dopoledne a 31000 komorousů (70 USD) na lístek samozřejmě nemám v hotovosti. Dolary nechtějí, musíme do banky.
Bank je v Moroni mnohem víc než v Mitsamiouli, asi pět. Všechny jsou soustředěné kolem jednoho kruhového objezdu. Otevřenou směnárnu mají jenom v jedné z nich (EXIM bank) a výměna peněz je zase půlhodinový obřad.

Vystát frontu, napsat žádost, podat pas… a pak se dobře čtvrthodinu koukat na balíček bankovek v ruce úředníka, který za sklem nejméně 100x “odklikává” jeden enter za druhým v nekonečně dlouhém formuláři, do kterého až na vstupní částku v dolarech a číslo mého pasu nic jiného nezapisuje.


asi tak kilo sušené ryby, bez brouků, prosím

Na trhu kupujeme maniok, sušenou rybu a nějaké koření. Mezi rybami sice lezli brouci, ale nikomu to nevadí, asi je to normální.


Kupujeme maniok

U vaření se snažím pomáhat a učit se. Už jsem ho sice viděl dřív, ale dnes poprvé v životě loupu a jím maniok. Jí se i za syrova (jako třeba mrkev) a chutná trochu jako kokos nebo tvrdý nedozrálý banán.

Všechno to vaření probíhá venku, na dvorku za plechovým domečkem. Na dvorku na kamenech usychá průběžně oplachované nádobí (mimochodem, kuchyňské nože tu mají stejně otřesné jako v Agoku), vedle nádobí se na stejných kamenech vyhřívají a honí Agamy osadní, které kolem zbytků ryby hodují na muších hejnech. Je období páření, takže má samec lehce namodralý trup a  úplně oranžovou hlavu i ocas. Na konci dvorku je typický závěs a za ním skruž a barel s vodou.

Zatímco se manioky, jen tak v neosolené vodě, vaří na petrolejovém vařiči, sušené rybí maso stihlo nabobtnat v marinádě a je třeba jednotlivé kousky obalit v koření a grilovat na roštu. To si bere na starosti nejstarší z bratrů, Elamin. Původně byl velitel osobní gardy ministra obrany, dnes trenér ve fitku v jednom z resortních čtyřhvězdičkových hotelů.  


Když se grilují poslední kousky ryby, Elamin zabalí zbytek marinády, s droboučkými kousky masa a “kašičkou” z koření do banánového listu a ugriluje i ten.

Fakira, Nakši a Elamin


Prostíráme na zemi ve společné místnosti s výhledem na hlavní ulici. Nejdřív obrovský ubrus, doprostřed veliký stříbrný tác s vařeným maniokem, který je obložený kusy grilované, původně sušené ryby, a samozřejmě PIMA omáčka na dochucování. Šest se nás ke společnému obědu sotva vešlo.  


Bylo to výborné! Nemyslím, že bych něco podobného prožil v jakékoliv restauraci na světě! Před siestou - po tomhle jídle to ani jinak nejde - mi Nakši ještě vysvětlil, že konkrétně tohle jídlo se podává ženichovi před svatební nocí, takže je možné, že si to s těmi komorskými děvčaty ještě rozmyslím.


Zapomněl jsem říct, že k snídani byla k jídlu kromě bagety ještě rýžová polévka, jenom rozvařená rýže ve vodě, žádná chuť. A přesně tohle jsme dostali i po siestě. A protože mi to po té dobrotě k obědu moc nechutnalo (hlad na mě!), místo jídla jsem poslouchal Elaminův životní příběh.


Příběh Elamina Ben Aliho

Když jsem ho včera poprvé uviděl, vypadal, jako zraněný zápasník nebo boxer. Měl oteklý a nepohyblivý palec pravé ruky a obrovský otok na hřbetu ruky. Radil jsem mu sice ledovat, ale na moje rady moc nedal. Prý bude ruku léčit tradičně: máčením v horké vodě s bylinkami a masáží. To už dělal ráno u snídaně. Když vyndal skoro opařenou ruku z koupele v misce, přitiskl na otok nějakou bylinu s tlustými kožnatými listy a silně zmáčknul. Podle výrazu ho to muselo bolet jako čert. Po grilování to dělal podobně, jen ty bylinné listy pomačkal a polámal a trochu ogriloval nad plamenem. U rýžové polévky už byl otok viditelně menší a dokonce už zvládl hýbat palcem. Večer už ruka vypadala úplně normálně. Budu muset pro Tomáše na chirurgii přivézt nějaké to lupení.


Elamin udělal hvězdnou kariéru v armádě. Dokonce byl armádním přeborníkem v těžké váze v boxu i zápase. Ale ruku si poranil včera v práci ve fitku, uvízla mu pod zátěží nějakého stroje.


Ptal jsem se, jak se armádní přeborník ve výborné kondici stane trenérem ve fitku…a Elamin začal vyprávět.


Nejřív ale přinesl spoustu diplomů a medailí. Myslel jsem si, že jsou z nějakých závodů a přeborů, ale ne. Byly za statečnost, službu vlasti, medaile cti…

Elamin, Fakira a Nakši.
V pozadí typický stavební styl dřevěného rámu zvenku s plechovým, uvnitř s dýhovým krytím
Elamina prý znají úplně všichni na ostrově. V armádě se totiž vypracoval až do osobní gardy generála Salima. Ten byl po úspěšném vyřešení separatistických nepokojů na ostrově Anjuan v roce 2007 jmenován náčelníkem generálního štábu a vůbec prvním generálem země. Měl prý také reálnou šanci stát se novým komorským prezidentem. O tři roky později (2010) byl obžalován v politickém procesu kvůli účasti na vraždě nejvyššího velitele vojsk komorského svazu, plukovníka Comba Ayoubeho. Dlužno říct, že této konstrukci nikdo nikdy nevěřil.


V roce 2012 (2. listopadu), v den konání politického procesu se Salimem, napochodoval do soudní budovy Elamin v čele ozbrojené jednotky generálovy osobní stráže, aby generála osvobodili, zajistili mu doprovod na letiště a umožnili mu odlet ze země. Nikdo na celém ostrově se proti tomu nepostavil. Následně soudní moc komorského svazu uznala nezákonnou povahu dvouletého věznění generála Salima, porušování postupu vyšetřování a zveřejnila omluvu.


Nikoliv pro Elamina ben Aliho a jeho muže. Ti byli, pro ozbrojený vstup do soudní budovy, neuposlechnutí rozkazu a další přestupky, potichu propuštěni z armády. Všichni na ostrově je ale mají za hrdiny, hlavně Elamina. Má sice ve skříni sbírku medailí minulé vlády, ale jsou bezcenné. Může být rád, že má práci alespoň v tom fitku. Dovyprávěl, oblékl se a šel na odpolední.


A mě napadlo, že jsem u oběda v Moronijském slumu seděl s hrdinou a navíc čestným člověkem.

28. 2. 2017



 

 

čtvrtek 16. listopadu 2017

Kohoutí nohy ve slumu


Úplně zbytečně usušený jsem vyrazil na cestu. Při pohledu na nebe jsem sopku vzdal podruhé a do večera dnes zmoknu jenom asi čtyřikrát.

Až asi ve třetí vesnici po cestě se mi podařilo koupit bagetu. Pán, co mě dovedl do obchodu, se jmenuje Amigo a umí trochu anglicky. Původně mě sice celkem třikrát vedl do restaurace, ale kamkoliv jsme přišli, vypadalo to jako roky zavřené a nepoužívané. Když se se mnou loučil, dal mi na sebe telefonní číslo, a kdybych cokoliv potřeboval, mám prý zavolat. Snad nebudu potřebovat najít restauraci.

Aby trochu vylepšil dojem, utrhl mi ze stromu krásné avokádo. Škoda, že bude k jídlu nejdřív za týden. S třemi ještě zelenými pomeranči, které jsem natrhal u cesty je to zatím dost nepestrá strava. Už bych doopravdy ocenil nějakou teplou kuchyni.

Ale ani v další a v další vesnici nemám štěstí. Až najednou, po strašně dlouhé procházce obrovský mangovník a pod ním zralá manga, co se daly jíst.

Ani si nedělám starosti, kde si ty ulepené ruce umyji, zase totiž prší. Co prší? Leje!

Při dalším slejváku toho dne se asi hodinu schovávám na verandě mešity. Je mi zima a mám hlad. Chlapům, co kolem mě procházejí dovnitř, to nijak nevadí.

A pak, po dalších pár kilometrech jsem najednou ve městě, možná už je to Moroni, největší město ostrova a hlavní město komorských ostrovů. A když vegetaci podél cesty vystřídaly domy, stalo se, co se stát muselo.

Ještě si to pamatujete? Nejsem Robinson, d´Artagnan ani McGyver, kteří na záchod nepotřebují. I když já vlastně taky nepotřebuji, já musím. HNED, dřív než bude pozdě. Je to tady zas, tři dny uplynuly jako voda a taky ta přezrálá manga, únava a spousta vypité dešťové vody. Proč se mi nechtělo tu hodinu, když jsem seděl v mešitě? Za ní byla kadibudka. Tady není nikde nic. Klidně bych to zvládnul i častěji než 2 krát za 6 dní, ale proč to, proboha, musí být tak akutní.

No, takové starosti taky patří do života a nakonec to dopadlo dobře. Lehce zoufalý jsem na poslední chvíli vzal za vděk takovým hrozně zarostlým staveništěm, spotřeboval poslední láhev vody a poštípala mě asi miliarda komárů. Snad neměli horečku Dengue.

Pak jsem ještě dlouho šel, v jedné vesnici chvilku pozoroval kluky, co hráli takovou hru, co se prý jmenuje MREHA. Hrají jí tam většinou stařešinové, už jsem to párkrát po cestě viděl, hotové vesnické přebory. Kluci mi pózovat nechtěli, ale nakonec to klaplo.

Hra má zajímavá pravidla, ale ani po třech partiích jsem z toho nebyl moudrý. Taky ta podivná hrací deska, vypadalo to, že všechny důlky jsou obou a kameny měly všechny stejnou barvu. Nebyly to teda kameny ale nějaké pecky z bůhvíjaké rostliny, ale jako kámen byly tvrdé.


Celý princip spočívá v nějakém záhadném počítání těch kuliček v důlku, ale občas nějaké shrábli do ruky, občas je rozhodili takovým zvláštním pohybem do stran. prostě Mreha.


Poslední velký déšť jsem přečkal na kraji města v základní škole. A vidět školu na komorách, to je zážitek sám o sobě, podobné lavice jsem viděl naposledy před 35 lety u nás na vsi v malotřídce. Židle, lavice a kromě tabule žádné vybavení, ani zásuvky, ani světla, jen holé zdi a modré okenice do zarostlého dvora.

Ale nepršelo tam, takže jsem s kručícím břichem a s obavami z houstnoucího šera mohl přemýšlet, kde budu dneska spát. Nevymyslel. Se slábnoucím deštěm jsem zamířil z kopce dolů, ne snad, že bych věděl, kam, ale po silnici teklo tolik vody, že jsem jednoduše následoval proud. Nakonec jsem asi po půl hodině došel do takového mini městečka z plechových bud. Před jednou z nich dva kluci grilovali kohoutí nohy a já objevil první opravdovou a funkční restauraci.

Poručil jsem si 3 a dostal k nim i ty velké „stroužky“ osmažené jako hranolky. Pořád nevím, co to je, ale pořád je mi to ještě jedno. K tomu všemu taková oranžová, hodně pálivá omáčka, které říkají PIMA. Poslední podobné jídlo jsem měl předevčírem večer a chutná mi úplně stejně. A i když se nikdo nepřichází dělit do mého talíře a mohl bych stolovat relativně v klidu, cítím hlad, kterému doma říkáme „vlčí“. Maminka by měla radost – zbyly jenom čistě ohlodané kosti, žádná kůže, ani chrupavky. Nejlepší kuchař je hlad.


Kluci jsou fajn, i když nerozumí ani slovo, smějí se a vyprávějí mi historii jejich restaurace, celé dva měsíce dozadu. Asi. Jsem po jídle trochu apatický a tak tu komorštinu jenom odezírám. A jako vždycky tady, nakonec se objeví někdo, kdo tu angličtinu trochu ovládá.

Jmenuje se Nakši a v Moroni zná úplně každého. Hned se ptá, kde budu spát, co dělám na Komorách, jestli to není nuda, jenom tak sám se sebou obcházet ostrov, proč si neobjednám taxi, a nakonec, že vůbec neví, kde ten penzion Hamaka je, v Moroni žádný takový není.

Tak jsem jí vybalil, aby věděl, o čem mluvím. Asi 5 vteřin přemýšlel, kde jsou tady nějaké stromy dostatečně blízko u sebe a pak mi nabídl nocleh u sebe doma. 

Opatrné hurá, v noci nezmoknu a navíc, jako bonus, strávím noc uprostřed moronského slumu v jedné z luxusnějších plechových bud.



28. 2. 2017

čtvrtek 9. listopadu 2017

Nevěsty z Oichili

Zdánlivě neproniknutelná džungle skrývá množství rozestavěných domů

Najít střechu nad hlavou v džungli nedaleko hlavní silnice, která obtáčí celý ostrov, překvapivě není tak těžké. Co ze silnice vypadá jako hustý prales, je vlastně plné domů v různé fázi rozestavěnosti. Velká část diaspory komořanů se plánuje vrátit domů a tak v zahraničí jenom žijí a vydělávají peníze, za které si doma (tady na ostrově) na etapy staví nebo nechají stavět domy.

Přes kořeny jsem skoro po tmě doklopýtal k jednomu téměř hotovému a mezi sloupky na verandě pověsil hamaku.  Bohužel to nejde jinak, než mít nohy (nebo hlavu) v těsné blízkosti barelu, do kterého se chytá dešťová voda ze střechy.

V noci pršelo jenom dvakrát, jednou dvě hodiny a podruhé tři. V mezidobí jsem změnil polohu, takže jsem ráno vstával s umytou hlavou i nohama. A za celou dobu dosavadního pobytu mám poprvé dost sladké vody na pití i mytí.   A nad hlavou baldachýn.


Lehce navlhlý jsem v mírném mrholení vyrazil před sedmou hodinou a krátce po osmé objednávám snídani v městečku MBENI.  Chtěl jsem napsat v „restauraci“, ale je to taková plechová dvojbudka. Spíš kiosek nebo stánek než restaurace, ale má to židličky, polici, u které se dá sedět, a podle množství elektrospotřebičů pravděpodobně i elektrický proud.

Fastfoodovou nabídkou se nenechte zmást, jenom dekorace
Původně jsem doufal jenom v bagetu, ale paní mi nalila čaj do půllitrové misky a s jinou miskou odešla přes ulici. Prý pro kari.  Chvíli jsem se radoval nad vidinou bohaté snídaně, ale vrátila se za 5 minut s plnou miskou cukru.  Udiveně na mě hleděla s otázkou v očích, kde mám ten čaj?

Objednal jsem si další a něco k jídlu, kdyby bylo, a taky trochu toho proudu na dobití mobilu. Paní sáhla někam za trámek a spojila dva dráty. Výborně, mám funkční zásuvku. Pak mi přinesla druhý čaj a placku. Zapnula televizi, satelit a CD přehrávač, za trámkem zajiskřilo a jsme zase bez proudu.

Radši jsem vyrazil a sotva jsem opustil město směrem do kopce a blíž na sopku, začalo pršet. Později zjistím, že ta půl hodina pod střechou u čaje byla jediná delší chvíle ten den, kdy nepršelo.
Ve vesnici Oichili měli ke koupi odporně sladkou Fantu, a protože nic k jídlu nemají, beru i tu. Sice úplně neprší, ale je to výš, takže se na mě sráží voda z mraků. Abych jí nepil jen tak v mokru pod stromem na ulici, pozval mě jeden starší obce k němu na verandu. Z pokoje mi přinesl čalouněnou židli a nechtěl ani slyšet odmítnutí, že si na ní nechci sednout úplně mokrý. U toho posunkový rozhovor končí, na jinou konverzaci nemáme slova.

Jemu to očividně vůbec nevadí a vítá lidi, kteří přicházejí na verandu k nám. Vyloženě si to užívá. Před domem jsou dospělí a malé děti, u mě na verandě roste počet pubertální mládeže. Občas zazní i porozumitelná otázka a dlouhá diskuse nad překladem mojí odpovědi. Nabídl jsem jim to vražedně sladké pití a holky se hned ptaly, kterou si s sebou vezmu do Evropy.

Do Jižního Súdánu se naštěstí nechtělo žádné a než si to stihla některá rozmyslet, vysvobodil mě Habib. Asi patnáctiletý kluk, který by se rád procvičil v angličtině, mi přišel vyřídit pozvání jeho rodičů na oběd.

Dům Habibových rodičů je velká a dříve rozhodně honosná vila. Teď už má ty lepší roky za sebou. Přesně uprostřed obývacího pokoje je na zemi obrovská cínová mísa, do které ze stropu kape voda po celonočním dešti. Vzhledem k tomu, že je nad námi ještě jedno patro, nedá mi to nemyslet na tu spoustu vody, která do něj musela natéct.

Habib mi představil maminku, tatínka i sestru s miminkem, ale jíme sami dva. Celou dobu u hovězího vývaru s kusy masa doufám, že ten strop není z prken a nějakou dobu ještě vydrží. Po jídle jsme šli navštívit dědečka s babičkou. Ti už asi stropům ve vile nevěří, protože bydlí nedaleko v boudě z vlnitého plechu. Babička před boudou přebírá kamení a děda pere prádlo ve škopíčku.

V jiné podobné boudě bydlí Habib s kamarády. Na plechové stěně mají plakát nějakého mně neznámého zpěváka a z mobilu pouští místní hity.

Pak mě kluci jakž takž usušeného doprovodili za vesnici, řekli “na kozazidi” (asi to znamená šťastnou cestu) a já šel.

Chvíli pršelo, chvíli jsem šel v mracích a když občas na chvilku pražilo slunce, připadal jsem si jako kameny v sauně, když se polejou vodou. Ony jsou takové kameny vlastně všude kolem mě, nehostinná krajina lávového kamení. A čím jsem výš, tím větší je zima. Stromy tu nejsou a spát jen tak v suti je dost masochistická myšlenka.


Nebyly ještě ani čtyři odpoledne, když jsem další cestu vzdal. Poslední hodinu mě máchal monzunový liják. Na další cestu k živému vulkánu sopky nemám výbavu ani morál. Vracím se zpátky k pobřeží až k opuštěné benzince nedaleko od cesty. Ta bude pro krátký zbytek dne a noc ideální sušárna.

Natáhl jsem hamaku, na šňůry pověsil všechno oblečení a po zemi rozložil věci z báglu. I pas a peníze tří různých měn. Mokré je úplně všechno, i to, co bylo zapnuté v zip sáčku.  


26. 2. 2017