čtvrtek 9. srpna 2018

Valící se kameny


Je už úplná tma, oheň po večeři už kvůli nedostatku paliva dohořel. Po noční koupeli si hovím v hamace a naplno využívám výdobytků mobilní datové komunikace. Potřebuji se s někým podělit. Napsal jsem domů a poslal pár fotek. Nikdo ale neodpovídá, tak ještě píšu zprávu pro Tomáše, který by touhle dobou měl balit na cestu domů. Tom odpovídá obratem. Za pět dní končí v Agoku a na zítra chystá místo rozlučkové párty fotbalový turnaj. Taky se mi omlouvá za utopenou zahrádku s rajčaty a ptá se, jak se mám.

Z takových mraků by mohlo i zapršet
Rajčata kdesi daleko v mojí zahrádce jsou v tuhle chvíli asi to poslední, o co se starám. Tak píšu:
-         Jsem uvězněný přílivem na zapomenuté pláži. Sice jsem si to naplánoval, ale teď nejsem úplně rád, že není úniková cesta. Za mnou je skála, přede mnou oceán a čáru nejvyššího přílivu mám přímo pod zadkem. Jestli je to, jak myslím, musím ráno vypadnout za odlivu kolem čtvrté nebo horolezit po té stěně za mnou asi 100 metrů skoro kolmo vzhůru.
I přes rádoby obavný tón té zprávy se mám krásně. Mám, kde spát, jsem po jídle a všude kolem je nádherná kulisa téměř opuštěného kousku pláže malinkatého sopečného ostrůvku v Indickém oceánu, do kterého zapadá červený sluneční kotouč.

A pak, jako názorná ukázka pomíjivosti kouzla okamžiku se v jednu chvíli stalo najednou několik věcí. Nejdřív někdo vypnul cikády. Jako kdyby cvakl vypínač a bylo ticho. Ticho a bezvětří, které najednou skončilo poryvem větru. Spolu s větrem se zvedly i vlny a ze skály se skutálel malý kamínek.

Jak tak pozoruji, kam až se dokutálí, najednou neležím v hamace, ale sedím v jejích troskách na zemi v písku. Možná jsem neměl tolik večeřet. Hamaka rupla ve švu a je pro svůj původní účel nepoužitelná. Už je skoro tma, na západě je sice něco málo vidět, ale na východ, do stěny za mnou, už vidět není. Šplhat v tomhle nesvětle neznámou kozí stezkou se mi ani trochu nechce a příliv už je tak vysoko, že kolem skály neprojdu. 

S čelovkou na hlavě jsem našel asi nejrovnější místečko nad přílivovou čárou a odházel z něho odpadky a kamení. Z vyvrácené kokosové palmy jsem odlámal ty obří listy a vypletl z nich nouzovou matraci. Z pohotovostní kapsy batohu jsem vylovil hliníkovou termofólii, co bývá v autolékárničce, a společně se zbytky hamaky z ní vyrobil ucházející ležení. Není sice moc daleko od čáry přílivu, ale dál a výš to nejde, tam už začíná ta hora a skála.


Usnout se mi ale nedaří. Vítr pořád zesiluje a vlny jsou vyšší a pořád blíž. 

Vyfotit blesk není jenom tak. Pokud zrovna neblýská nepřetržitě.

A pak se nad mořem zablesklo. Nejdřív jsem si myslel, že je to náhoda, ale blýsklo znovu. Počítám vteřiny mezi bleskem a hromem, jak jsme se to učili nejdřív na pionýrském táboře a pak i od soudruha kapitána ve vojenském výcvikovém prostoru Doupovské hory. Napočítám deset vteřin. Při rychlosti zvuku 340 metrů za vteřinu je bouřka asi 3 a půl kilometru od břehu.

Okamžitě se mi vybaví vygooglovaná informace o počasí na Komorách: v období prosinec – duben riziko cyklónů. Paráda, to mi ještě chybělo, jako by ta hamaka byla málo! Koukám do tmy a počítám blesky. Nejdřív 3 za minutu a pak 5. Hřmí prakticky nepřetržitě, takže už nedokážu odhadnout, který hrom patří ke kterému blesku. Jestli se vlny ještě víc zvednou, bude to mokrá a studená noc. A navíc je fantazie potvora a kreslí hrozivé scénáře.

Píšu Tomášovi (domů nemůžu, to bych je zbytečně děsil), že se začínám bát a jestli se bouřka přiblíží, začnu hledat palmu, ke které se můžu provazem z hamaky přivázat, aby mě nespláchly bouřkové příbojové vlny.  A taky, že když přežiju, koupím mu novou hamaku.
Tomáš, jako by mu bylo jasné, že přeháním, posílá smajlíka a rozkaz: „Lékárníku, neumírej!“ 

Pak vypadne signál a nemůžu se zeptat, jestli mu jde víc o mě nebo o hamaku. Na vtipkování mě ale brzy přechází nálada a už se hrozně těším na ráno, až mu budu posílat zprávu: "Přežil jsem!"

Ale nemůžu si dovolit předbíhat události. Tmu ve vteřinových intervalech prosvěcují blesky a nepřetržitě hřímá. Říkám si, že jednou z toho bude poutavé vyprávění, ale teď není. Bouřku mám sice rád, ale někde na verandě. Teď se bojím už víc než jenom trochu.

A pak, jakoby toho ještě pořád nebylo dost, mě za ucho ťukne kamínek velký jako dětská pěstička. Jenom se pomalu přikutálel, ale ťuknutí jsem cítil dobře. Mít větší rychlost, dost by to bolelo. Padat z větší výšky, ani nechci pomyslet. Přesně tohle mi ještě chybělo. Kvůli bouřce jsem na dědovo varování skoro zapomněl.

A tak nad ležení vyrovnávám velké kameny. Největší, jaké unesu a taky další palmové listy. Ty jsem ohýbal do oblouku a zespoda ještě podložil dalším kamením. Blesky mi na to stavění svítily jako obrovský stroboskop a hromy zněly jako pekelná skladba trash metalové kapely. Nakonec mám takový ochranný plůtek. Nad místo, kde budu mít hlavu, ještě pro jistotu instaluji batoh.  

Je mi jasné, že proti kamenům velikosti tenisáku a větším to bude stejně asi houby platné, ale dělám, co můžu. S trochou štěstí se případné menší padající kameny odrazí a přeskočí mě. A taky si říkám, že jsem nejspíš paranoidní a těch kamenů nespadne tolik. Vlastně jsem za celé odpoledne a večer zaznamenal jenom ten jeden.

Celou severozápadní oblohu lemují blesky. Dokonce je zvládnu i vyfotit. Myslel jsem, že to mobilem nedám, ale je jedno, kdy zmáčknu spoušť, pokaždé tam nějaký je. Zasunu se co nejvíc pod plůtek a zkouším usnout. S výhledem na bleskobití nad mořem a zátarasem proti kamenům nad hlavou to jde těžko. 

Uklidňuje mě jenom houf lodiček s blikajícími lucernami na moři. Ti rybáři by tam asi nezůstávali, kdyby se bouřka blížila, nebo ano?



čtvrtek 2. srpna 2018

Pečené hody - Frapé a ryba


Za pár dalších kilometrů se cesta zvedla do hor a později víc do vnitrozemí a to se mi moc nehodilo. Navíc jsem směrem k moři viděl krásnou zátoku, do které ústila malá horská říčka. Sešplhal jsem prudký kopec k moři a už mi nohy olizují vlnky oceánu. V zátoce ale lovilo pár rybářů, takže jsem se vydal odlivem ještě o jeden skalnatý ostroh dál.

A tam byla.



Zátoka jako z pohádky o divoké skládce. Ale už jsem si zvyknul. Petky a igelitky se navíc válely jenom za čarou nejvyššího přílivu. A protože je odliv, je to k vodě oceánu široký a čistý jazyk černého sopečného písku. Shodil jsem batoh a všechno, co jsem měl na sobě, a mám celou pláž a vlastně celou zátoku mezi dvěma skalami úplně sám pro sebe. Kam až dohlédnu nikde nikdo.

Samozřejmě taky vím, že až zase začne stoupat voda, zavře mi každá ze skal tu jedinou přístupovou cestu zpátky, protože za čarou přílivu se skoro kolmo zvedá prakticky neprůchodná stěna. Sice na ní rostou stromy, ale cesta nahoru není. Průběžně proto sleduji, o kolik se vlny přibližují k hromádce mých věcí. To abych měl dost času dostat se zase zpátky.

Ale zatím voda pořád ještě ustupuje. To mě nutí postupovat pořád dál od břehu a najednou vidím, že za další skalou je další zátoka s ještě hezčí pláží a s řadou palem na břehu. Akorát tak na pověšení hamaky.

Změna plánu, je rozhodnuto. Když ráno vstanu ve 4 hodiny, dostanu se pryč s dalším odlivem a na devátou to pohodlně stihnu zpátky do přístavu k lodi. Je to parádní místo pro Robinsona, opuštěná pláž, palmy. Nic lepšího stejně nenajdu. Jenže sotva se tam dobrodím, zpoza skály ke mně zavane kouř a k vodě vybíhají dva malí kluci. Že by tady někdo bydlel?

Došel jsem k ohni, u kterého si kluci zrovna dopékali FRAPÉ. Velikost to má jako kokosový ořech a je to celé ohořelé, asi jako když se u nás na podzim pečou v popelu brambory. Možná je to kokosový ořech. Ptám se kluků, jestli tam bydlí, ale že prý ne, jen jsou s dědou na rybách. Dědu nevidím, tak jim ukazuji, že se budu koupat a jestli jim to nebude plašit ryby. Ukazují na opačný konec, kde sedí ten jejich děda a že jim to nevadí. Než jsem se vykoupal a pověsil hamaku, vrátili se k ohni a přikutáleli mi jeden FRAPÉ. S ostatními se vydali k dědovi. Než odešli, ještě mi ten můj rozsekli mačetou na polovinu a ukazují mi, že se to jí.

Kokosový ořech to nebyl. Vytahuji lžíci a pomalu ochutnávám. Dnes už je to třetí jídlo, druhé teplé. Po dvou hladových dnech v horách hotové hody. A konečně mi to došlo. Chlebovník! 

Je to plod stromu bohatý na škrob a dá se opékat, péct, smažit nebo vařit. Tepelně upravený připomíná brambory nebo čerstvě upečený chléb (proto se tak jmenuje). 

A pak už mám pláž zase úplně pro sebe a je mi vlastně jedno, že se příliv pomalu zvedá a zavírá mi cestu pryč. Budu spát tady. A navíc tady bude ještě jiná cesta. Ti rybáři přece musí taky někudy odejít, jen to musím vypozorovat. 

Kluci odešli kolem páté, ušli kolem mě tak deset nebo dvacet kroků a pak zmizeli ve skále. Vůbec jsem si nevšiml a najednou byli pryč. Cesta odsud v nejhorším případě existuje, jen jí najít. Další šance je ten děda.


Zastavuje se u mě, ještě s tím klukem, který mi před tím dal upečený chlebovník, asi o hodinu později. Ukázali mi ryby, co nalovili, prohlíží si mou hamaku a pak se posunkově ptají, jestli tu budu spát. Když přikývnu, děda ukazuje nahoru na stromy a pak zase dolů na zem, kde se válí kokosové ořechy. Myslel jsem si, že mě varuje, aby na mě v noci nějaký nespadl, tak mu s úsměvem ukazuji, že nade mnou na palmách žádné nejsou a navíc se naklánějí směrem k moři, takže by na mě ani nemohly spadnout. Ale pletl jsem se. Děda zvedl z pláže oblázek a hodil ho do svahu nade mnou. Za chvilku se s několika dalšími přikutálel s velkou razancí zpátky. Pak mi ukázali i jiné a mnohem větší než ty kokosy, které prý taky spadly shora.

Tam někde dole jsem měl ležení
Pak si naložili na hlavy obrovské balíky lupení dobře 70 centimetrů průměr a nejmíň metr na délku a vyrazili do skály. O těch balících jsem nevěděl, připravili je tam ti malí kluci asi už dřív. Šel jsem je doprovodit, abych viděl, kudy se v nejhorším dostanu pryč od moře. Než zabočili do svahu, dal mi děda ještě vykuchanou rybu, popřál dobrou noc a mám prý dávat pozor na kameny. Udělali krok a úplně se ztratili v hoře, i s těmi obřími balíky. Jdu se podívat, kudy odešli, ale najdu jenom kamzičí pěšinku skoro kolmo vzhůru, dobře 70 – 80 metrů. Nevidím je, jen slyším někde nad sebou nejmíň v polovině toho kopce. A to jdou v žabkách, s otepí na hlavě a rybami navlečenými na prutu v rukou. 

Cesta pryč tedy existuje, jen si na ní musím troufnout. Zkusím to ráno za světla. Vracím se k hamace a pozoruji spleť větví nad sebou. Přeci jenom mám trochu obavu z kamenů. Ale kdybych to trochu převázal a převěsil hamaku, budu mít nad sebou docela silné větve a v kopci nad sebou husté křoví.

Testuji tu převěšenou hamaku a užívám si romantiku západu slunce do oceánu. Ležím sám na opuštěné pláži ve stínu kokosových palem, pod zády mi sice probíhá čára přílivu, ale moře je klidné a tak vysoko nedosáhne. Romantiku kazí jen všude přítomné odpadky. Tady je to naštěstí jenom pár plastových lahví a nekonečná řada lichých nepoužitelných žabek.

Najednou se z místa, kde zmizel děda s klukama, vynoří chlápek, odhází pár palmových listů a z houští pod nimi vytáhne asi dvoumetrovou pirogu. Je to vlastně jenom takový otesaný kus dřeva s vahadly, není divu, že jsem si jí před tím nevšiml. Přetáhne jí po písku na pláži, natlačí jí do vln, dvakrát zabere pádlem a je na moři. Obdivuji ho nejenom za šikovnost a rychlost, s jakou to zvládl, ale hlavně za odvahu do něčeho tak drobného a vratkého vůbec vlézt.

A jak se tak na něj skoro bez dechu koukám, najednou mi něco spadlo na hlavu. Taková malá větvička, a hned kus listu a další větvička. V koruně nade mnou se honí dvě opičky. Teda jsou to poloopice – lemurové maki, ale i tak je to milá podívaná. Nedají se ani vyrušit, když rozdělávám ohýnek. Už dřív jsem si na něj připravil hromádku vysušené kopry (slupky kolem kokosového ořechu), takže k večeři bude zbytek pečeného chlebovníku a ryba. Zabalil jsem jí do banánového listu a peču jí na velikém kamenu uprostřed popela. Sůl a pepř mám naštěstí také z Air Kenya.

Do přípravy a do večeře mi vyhrávají cikády. On je to spíš zvuk motorové pily než hudba, ale i tak je to hezká kulisa. Náladu mi trochu kazí jenom myšlenky na ty padající kameny. 

Někdy lepší nevědět. 


čtvrtek 26. července 2018

Těžaři písku

Průvodce, který tvrdí, že mezi komorskými ostrovy je třeba kupovat lodní lístky a letenky s předstihem se plete. Kdybych chtěl, mohl bych letět už dneska. A cena taky není o tolik jiná. Lodní lístek stojí 70 dolarů a letenka 72 euro (v březnu 2017). Jen je k letence třeba připočítat ještě cestu z letiště zpátky do Moroni, z přístavu se dá dojít kamkoliv pěšky, z letiště to zabere den.

Je libo steak z tuňáka? 
Letenku nechávám jako záložní plán a mířím zpátky do vesnice na snídani. Na tuňáka nemám chuť a  u sousedního stánku kupuji takovou obří sladkou buchtu, asi jako naše vánočka a k pití zase kolu. Přeslazenou fantu po minulé zkušenosti z Oichili už znovu riskovat nehodlám. No co, už jsem snídal i hůř. Tři banány u dalšího pouličního stánku jsou už jenom takový rozmar labužníka.

Na Komorách nejsou sběrači kovů. Oceán to zvládne.

Nechce se mi jít po silnici, tak to chvilku zkouším podél pláže. Dlouho mi to ale nevydrží. Odrazuje mě ta obrovská spousta odpadků a nakonec i skála, která se za vysokého přílivu nedá obejít. Vyplazím se zase zpátky do kopce na silnici a doufám, že si zase někde brzy naberu pitnou vodu. Taky mám pocit, že začínám trpět dehydratací, samotná voda už mi totiž vůbec nejde pít. Ale štěstí přeje připraveným. Cestou na mě ze stromu spadla karambola. Ze školy si pamatuji, že plody obsahují velké množství šťavelové kyseliny (asi jako rebarbora) a při nadměrné konzumaci může v nejhorším dojít k toxické encefalopatii nebo k poškození ledvin.

Tahle je tak kyselá, že vůbec nejde sníst. Při pokusu jí nakrájet mi navíc praskl můj druhý a poslední plastový nožík z Air Kenya. Tak si vždycky ukousnu malý kousek a prolívám ho mezi zuby vodou. Zbytek karamboly protlačím do poslední láhve a mám karambolinádu. Něco jako citronáda, ale mnohem kyselejší.

Za pár dalších kilometrů jsem ve městě. Voda na doplnění tentokrát není z mešity, ale z fontány vedle altánu, kde rokují muži, kteří nemají nic jiného na práci. Ani nehráli MREHU, DOMINO nebo VRCHCÁBY jako jsem viděl všude jinde, kde se sešlo pár chlapů. Jen tak tam seděli a krafali.

A pak už to bylo jenom kousek městem a za dalších pět kilometrů městského provozu jsem našel prodejnu lodních lístků. Chvíli jsme se s prodavačem dohadovali, jestli chci jet lodí druhý den ve 12  AM nebo v poledne. Rozdíl v ceně je 1000 komorousů a ta rychlejší z nich bude v MORONI o hodinu dřív.

Jasně, že jsem vzal tu levnější, nikam nechvátám a za 1000 komorousů budu mít minimálně jednu slušnou večeři. Nebo dva obědy, je totiž čas oběda, tak si postupně dávám dvě kohoutí nohy, nějaké placky a vrchovatě pima omáčky.

Taky jsem se zašel podívat na tu holku se zlatou náušnicí do telekomu, aby mi zprovoznila nefunční data. Podařilo se mi totiž odeslat právě a jenom tu jednu testovací zprávu před třemi dny, že jsem v pořádku. Reklamace zakoupené služby v řeči, kterou vůbec neovládám. Připadám si jako Richard Genzer v Partičce. Scénka reklamace, ve které každý hrajeme ten svůj part. Jenom mám pocit, že ona se moc nesnaží.

Nakonec přepínám mobil do francouzštiny a nechávám náušnici přesunout kredit na volání do kreditu na data. Je to úspěch, chvilku to totiž vypadalo, že mi bude chtít prodat nejenom novou simku s kreditem, ale rovnou celý telefon.

Mám data a celé odpoledne, abych se dostal někam dál. Štráduji to tedy z města na jih kolem přístavních skladů plných vůně hřebíčku. Půjdu další tři hodiny a najdu si místo na koupání v moři a přespání. Ráno v 9 mám být v přístavu, tak abych to zpátky pohodlně stihl.

Ve městě je k dispozici i stomatologická ordinace.
Minimálně hodinu mi ale trvá, než se vůbec vymotám za přístavem z města. Na předměstí se taky úplně poprvé setkávám s náznakem nepohostinnosti. Nějaká ženská s nabíleným obličejem je nespokojená, že jsem jí nepozdravil a jinou naproti přes ulici ano. Chvilku jde za mnou a celou cestu řve: Bon žůr, muzungu! Chlápek, který jde zrovna v tu chvíli vedle mě, začal asi po pátém halekání zuřivě gestikulovat oběma mačetami. Držel je teda v jedné ruce, takže byl, víc než mně, nebezpečný sám sobě. Do té gestikulace si hlasitě stěžuje všem, kteří jdou zrovna proti nám. Možná na tu křičící ženskou, ale taky dost dobře na protivného muzungu, který tu chodí a neumí ani pozdravit.

Možná to bylo úplně jinak a třeba zrovna vychvaloval nově nabroušená ostří těch mačet, ale dobrý pocit jsem z něho neměl. Nakonec ho zastavil protijdoucí pán v dželabě. Toho jsem pozdravil pěkně zdvořile a nahlas „Salam Alejkum“. „Alejkum salam“, odpověděl a pak se dal do řeči s tím křiklounem s mačetami a trochu ho zdržel. Ženskou s bílým obličejem už jsme setřásli dávno, teď jsem jenom přidal do kroku a ztratil jsem ty dva z doslechu i dohledu.

Pak už to netrvalo dlouho a byl jsem z města venku. Hned za posledním městským domem (bylo to nějaké skladiště) je ze silnice zase děravý tankodrom. Sem tam po něm prokličkuje auto nebo motorka. Silnice kopíruje pobřeží a já vidím kus před sebou, jak se ve vrcholícím odlivu v ustupující vodě koupe spousta lidí. Dokonce je na pobřeží čisto a nepovalují se tam žádné odpadky. Konečně se možná vykoupu i v moři.

A pak jsem přišel blíž a vidím, že se nekoupou. Jeden po druhém se brodí na břeh s velikým zeleným pytlem od pákistánské dlouhozrnné rýže a obsah vylévají na obrovské hromady na břehu. Ti lidé, nebyli to jenom chlapi, ale i ženské a sotva odrostlé děti, vláčí z moře na břeh jeden pytel za druhým. Těžili písek. Zhruba 500 metrů od břehu naplnili pytel a na hlavě nebo na ramenou ho dovlekli ke břehu. Tam ale byla asi deset metrů vysoká zeď se schodištěm a teprve 50 metrů od ní stál nákupčí a čárkoval počet pytlů pro každého nosiče. 50 komorousů (2,50 Kč) za pytel.

Podle nápisů bylo v pytlích původně 25 kg rýže, o kolik víc ale váží stejný objem mokrého písku, vůbec nedokážu odhadnout. Chvilku jsem ten feudální těžební průmysl pozoroval a pak jsem zase vyrazil dál. 

Na vykoupání mě přešla všechna chuť.

čtvrtek 19. července 2018

Temné noční vrčení


Už jsem skoro spal, když mě, víc než jenom trochu, vystrašilo štěkání. Na komorách jsem po celou dobu pobytu viděl jenom jednoho psa. Za plotem honosné vily v Moroni jsem zahlídnul zlatého retrívra, ale jinak ani jednoho. Koček spousta, sem tam krysu, samozřejmě kaloně „Nazghûly“ a krávy a kozy, ale psa ani jednoho. Zato teď to podle sluchu vypadá, že se jich směrem ke mně žene celá smečka. Slyším, jak se něco prodírá směrem ke mně trávou letiště a jsem docela šťastný, že jsem si v ní neustlal na noc. Technicky jsem sice za plotem, ale ten plot mezi piloty prostě není. A protože jsem zadkem v hamace sotva 60 centimetrů nad zemí, doskočí na mě i jezevčík, když se bude snažit. A tohle je podle hloubky vrčení rozhodně větší plemeno než jezevčík.

Bylo jich 5 a já ani nerozsvítil baterku, když se ze strany od letiště v půl kruhu rozestavěli kolem mě. Nechtěl jsem je vidět, stačilo mi slyšet, jak temně vrčí. V odlesku měsíce vidím půlkruh pěti svítících párů očí. Jsou tak 3 metry od hamaky, pomalu se přibližují a mně začíná být ouzko. Pak se ozvala píšťalka, psi se zastavili a spustili hlasitý štěkot. Říkám si: „Pes, který štěká, nekouše.“, ale klidu mi to nepřidává. Za dlouhé 3 minuty přišli 3 chlápci, co k nim patřili. Dohromady se psy to byla noční letištní ostraha. Oni, na rozdíl ode mne, baterky rozsvítili. Kromě tří šajnovek jsem neviděl nic.


Chvíle dramatického napětí skončila povelem pro psy. Dostali volno a běželi podél plotu bez pletiva dál. Chlápci mi podali ruku, Muzungu, Karibu sana, klidně tu lež, budeme na tebe v noci dávat pozor. A dávali. Do rána přišli ještě čtyřikrát. Třikrát jsem slyšel, jak si cestou kolem plotu neplotu povídají a na počtvrté jsem vnímal těsně před rozedněním, že se mi do hamaky otřela minimálně dvě chlupatá psí těla. 

Před tím mě ve čtyři ráno probudil muezzin z vesnického minaretu. Od půl šesté se z cesty kolem letištního plotu stala hotová promenáda. Každý druhý kolemjdoucí si zašel těch pár metrů, aby se zblízka podíval na obří kuklu mezi betonovými sloupy letištního plotu. Po sedmé nebo osmé vizitaci vstanu. Zatím tedy z lehu do sedu a pozoruji cvrkot. A taky nádherný východ slunce nad horou. 


Na moři se z celonočního lovu vracejí rybáři v pirogách zpátky do vesnice a za zády mi chodí místní, aby na letištní ploše nasekali trávu pro dobytek. Samozřejmě, že nemají kosu, mačeta je tady universální nástroj. Obrovské snopy trávy si pak naloží na hlavu a odcházejí zpátky k vesnici. Rybáři mezitím přeložili noční úlovek do stavebního kolečka a s nepříjemným skřípáním také projíždějí kolem. Byli na moři v těch titěrných pirogách, každá osvětlená malou lampičkou, celou noc. Tanec hloučku světlušek ve vlnách. Mají můj obdiv.




Na odpadkovou pláž mezitím nastoupili kluci a s pytlačkami se snaží taky něco ulovit a pravděpodobně vylepšit snídani. Je šest ráno, zabalil jsem a vydávám se vstříc dalšímu dni. Sehnat snídani a zkusit koupit lístek na zpáteční cestu na Ngazidiju. Cestou míjím chlápky s mačetami a trávou, ženské s nabílenými obličeji na cestě bůhví za čím. A taky děti, které se dřív, než se vydají do školy, musí postarat o kozy nebo krávy a vyhnat je na chvíli na pastvu. Všichni se na mě smějí a zdraví mě. Karibu, karibu sana...

Inu, jaký taky jiný přístup zvolit k nepochopitelnému muzungovi, který spí na letištním plotu a neovládá v civilizované řeči, jakou je komorština, nic jiného než pozdravení. Než projdu celou tu cestu kolem plotu zase zpátky do vesnice, na startovní dráhu naroluje malá cessna, takže můžu pozorovat první start toho dne. Měním směr a mířím k odletové hale. Kdybych náhodou nesehnal lodní lístek, alespoň budu mít přehled o možnostech letecké dopravy.

3. 3. 2017

čtvrtek 21. prosince 2017

Jako Robinson Crusoe



Nakonec jsem vystoupal do kopce tak vysoko, že už nebylo rozumné zkoušet šplhat ještě výš. Byla tma, pod nohami mi občas čvachtala voda a cestu jsem nemohl najít ani s baterkou. Pro spaní v hamace nepotřebeujete moc rovného ani suchého místa. Stačí alespoň dva stromy dostatečně blízko u sebe. V nejhorším pčípadě stačí jeden s korunou dostatečně nízko a dost košatou. Já měl stromů na výběr dostatek. Ve tmě se tvářily jako jehnličnaté a jak jsem je tak pozoroval z pozice zavěšeného nocležníka, najednou se všechny rozsvítily jako vánoční. Tisíce a tisíce světlušek v jejich korunách tančily neuspořádaný noční tanec. Společně s oblohou posetou hvezdami to bylo přímo pohádkové představení první noci v džungli Anjouanu, nebo Nzwani, jak mu říkají místní. 

K ránu mi od vody bylo trochu zima. Celou cestu jsem totiž sledoval malinký potůček a to čvachtání bylo místo, kdy jsem ho přebrodil na špatnou stranu. Na té správné straně kudy vede cesta, je to hotová promedáda. Od samého rozednění tudy proudí davy lidí, s kozami, nůšemi trávy na hlavách a samozřejmě nezbytnými mačetami. Cesta do hor je pravděpodobně jediný přístup do zahrádkářské kolonie, kam všichni ráno míří pro snídani.  Ve čtvrt na sedm jsem zabalený a připojuji se k procesí vzhůru.



A šplhal jsem a šplhal. Vždycky, když už jsem si myslel, že jsem nahoře, otevřela se cesta ještě výš. Cesta přestává být cestou, stává se kozím chodníčkem neschůdným pro standardní dvounožce. Ani s náhonem na všechny čtyři to není žádná sláva a tak se rozhlížím, kudy vede přes, jak doufám, poslední hřeben nějaká schůdnější cesta. Než jí ale najdu, štráduje proti mě shora po těch kozích schodech chlápek v žabkách, jak jinak. (Druhá nejčastější obuv jsou takové ty gumové páskové sandály do vody, co koupíte na pláži v chorvatsku. ) Chlápek v obležení pěti koz seskákal těch deset metrů za 4 vteřiny a byl pryč. Já se deset minut plazil nahoru a pořád mi ještě kus zbývá.

Ale najednou jsem byl šplhání konec a zatajil se mi dech. Nestojím sice na nejvyšší hoře, jak jsem si myslel, ta vedle je vyšší, ale výslednému dojmu to nevadí. Kolem dokola, kam okem dohlédnu, jenom oceán. Jsem na ostrově.


Já to teda věděl už před tím, ale takhle je to vidět. Po téměř 40ti letech, kdy jsem porpvé slyšel příběh Robinsona Crusoe, můžu mít podobný pocit. Jaké to je, šplhat polovinu dne nahoru na kopec, aby bylo vidět dál, a pak zjistit, že všude dál je jenom voda. Jenže na rozdíl od něho tu nejsem sám, mojí cestu vyšlapaly žabky lidí a kopýtka koz. Jemu se otevřel obraz zoufalství, já vidím přímo na západě mraky nad vulkánem Karthala na Ngazidii a trochu blíž a vlevo od ní šedavou šmouhu nejmenšího ostrova Mohéli.

Sedím na kopci, koukám se do dálky a dělám inventuru zásob, které jsem cestou nasbíral. Pár "malin", půl metru cukrové třtiny, jeden zapomenutý dozrálý klas kukuřice a čtyři ne úplně zralé mandarinky, ty k jídlu nejspíš nebudou, ale třeba vylepší tu vodu, kterou jsem cestou nabral z pramene. Na rozdíl od Ngazidije tady totiž nějaké tekoucí povrchové vody mají. Mě zbývá litr. Maniokový kořen jsem se naučil jíst před dvěma dny, tak ten velikosti velké mrkve, co jsem našel cestou bude základem pozdního oběda. Našel jsem ještě mýdelník a mám z jeho plodů v kapse batohu semena, takové oříšky, ale ty určitě jíst nebudu.


Kdybych tu nahoře přespal, viděl bych slunce zapadat někam mezi oba ostrovy a ráno, jak se zvedá někde v místě tušeného francouzského Mayotte. S jídlem by určitě problém nebyl, třtina tu divoce roste všude kolem, ale vody mám málo. Nakonec se tedy zvedám a mířím směrek k vesnici ve svazích přede mnou. Jmenuje se Bazmini. Z dvě hodiny jsem tam. Děti jdou zrovna ze školy a ty vidí Muzungu zcela určitě poprvé v životě. Všechny mě okukují, když čerpám před mešitou už šestou láhev.

Cesta z vesnice vede kam jinam, než zase do Mutsamundu. Než se tam ale vydám, nabízí se mi nečekaná možnost si vyprat a neodmítnutelná příležitost se vykoupat ve sladké vodě. Řeka je sice planá odpadků, ale pramen tvoří obrovská sladkovodní laguna, kde si místní kluci perou a ti menší se i koupou. Přidávám se postupně k oběma skupinám.

Ve skupině pradláků mi místní verzi mýdla s jelenem půjčili rovnou bez ptaní. Původně jsem sice chtěl vyprat jen ty kalhoty, které se po horském putování s náhonem na všechny čtyři změnily na zabahněné montérky, ale nakonec peru všechno. Pak to rozložím usychat na rozpálené kameny a jdu vyprat sebe. Po týdnu dostatet sladké vody, paráda. Potápím se do proudu jako labužnický hroch a nakonec si myji i hlavu. Pro kluky, kteří jsou tu všichni na ježka to bylo hotové divadlo. Nakonec to ale bylo příjemné odpoledne plné spousty malých radostí.

S blížícím se soumrakem jsem vyrazil na cestu dolů. Třeba se mi podaří najít pěkné místo na spaní na pláži. Jenže to bylo o dost dál než jsem si myslel. Taky jsem v rybářské vesnici dvakrát zabloudil ve slepých uličkách, kde cestu k moři blokovala zeď. A tak jsem nakonec došel k moři až za tmy, cestou kolem dlouhého a děravého letištního plotu. Na jeho konci začíná čára přílivu a na zbylých deseti metrech pláže je samozřejmě zase tuna plastů, plechovek a ostatních darů, které moře vrací lidem.

Je tma, na žádné lepší místo po tmě nejspíš nedojdu a jestli nechci spát mezi petkami (NECHCI!), nezbývá nic jiného než pověsit hamaku na betonové nosníky plotu, ze kterých ve směru k moři už dávno rez ostranila i náznaky pletiva. Na doschnutí vypraného prádla natahuji i šňůru a doufám, že blýskání nad horami i mořem zůstane i s případným deštěm celou noc jenom nad mořem a horami.

čtvrtek 14. prosince 2017

Lékárníci ve filmu - The Pharmacist


Asi úplně první film s lékárníkem byl  Lékárník (The Pharmacist) natočený v roce 1933 v období vrcholící hospodářské krize.




 W. C. Fields ukazuje v pouhých sedmnácti minutách tohoto prekomediálního dílka veškerý marasmus provozování lékárny. Ekonomickou nutnost naskladnit kromě léků také balastní sortiment, od kýčovitých suvenýrů přes domácí potřeby až k poštovním známkám. Očekávanou servilnost k pacientům až k úplné dehonestaci lékárny na veřejnou toaletu. A k tomu všemu ještě neuspokojivý rodinný život vedle nesnášenlivé ženy a zpovykaných dcer.





Přes to všechno neztratil lékárník Dilweg (s přispěním pravidelného přísunu protřepaných koktejlů Martini) svůj životní optimismus a z podobných příčin ani oblibu u „pacientů“. V posledním roce prohibice USA byla lékárna místem, kde šlo „pod tárou“ získat ledacos, bourbon nevyjímaje.







čtvrtek 7. prosince 2017

Půjčila mi zlatou náušnici

Blížíme se k Anjouanu a já z horní paluby pozoruji oceán. Je plný plastových odpadků. Kusy polystyrenu, igelitové tašky, plastové nádobí a PET lahve. Konzumní společnost ještě nenaučila místní odpadovému hospodářství. Jen sem všechny ty plastové vymoženosti prodává. Je to podobné jako v jihovýchodní Asii, kde přešli z banánových liší a bambusových hůlek na plastové talíře a příbory prakticky ze dne na den. Ne, tady je to horší, tady nemají ani odpadkové koše. Ani jeden odpadkový koš!

V přístavu kupuji vodu a Mango, KARIBU SANA, MUZUNGU. A protože ani tady v největším městě na ostrově nemají žádnou WiFi, kupuji místní SIMku, abych se ozval domů. Snažím se dámám v kanceláři místního telefonního hegemona vysvětlit, že volat nikomu nebudu, že jenom potřebuji data, ale nevím, jestli mě úplně pochopily. Nechávám je to nastavit, protože návod je jenom v komorštině. Horkou chvilku se pak snažím vrátit po paměti jazykové nastavení telefonu zpátky na české. Protože v celé prodejně nemají ani jednu kancelářskou sponku, půjčila mi na vyproštění slotu na SIMku jedna ta dáma vlastní zlatou náušnici. 

Pošlu domů krátkou zprávu, že jsem OK. Výborně, data v mobilu fungují, a chvilku se ještě potloukám po přístavu, abych našel prodejce lodních lístků. 

Nakonec jsem úspěšný jenom částečně. Mají zavřeno. Na zpáteční cestu mám dvě možnosti odplout, sobotu nebo pondělí a lístek si musím koupit den před tím. Protože je středa, vidím to spíš na neděli. 

Mám jeden použitelný pokus!

Nějak to dopadne. Inshallah! 

Rozloučil jsem se s přístavem a zamířil do kopců. Jinak to odsud nejde, jediná možnost cesty po rovině vede zpátky do oceánu. Šlapu tedy městem do kopce. Za pár kilometrů a osm serpentin nabírám vodu u mešity a dochází mi, že mě čeká další výzva při hledání noclehu. Konec města je v nedohlednu a slunce zapadá do moře pode mnou. 

Nakonec se asfaltová cesta mění na polní, z města se stává vesnice a když konečně skončí obydlené území, silnici lemují jenom vysoko oplocená políčka. 

Začíná být tma a přestává to být jednoduché.