čtvrtek 11. října 2018

五 Vetřelec a superšpión


29.9. 5:22
Měl to být mail. Krátkej, stručnej. Shrnutí dne. Za 15 minut hotovo...
Po dvou hodinách posílám rozepsaný alespoň rodičům: „Chtěla jsem to poslat, ale už nemůžu. Padají mi víčka. Zítra dopíšu detaily, trochu to edituju a rozešlu do světa.
Brou. H.“

30.9. 2:46
Hmm. Takže „trochu editace“ vypadá tak, že už 3 hodiny sedím s počítačem v posteli a upravuju, opravuju, dopisuju a pořád nemám hotovo. 

Zásadní zprávy:
pondělí (17) 
Návštěva studijního oddělení. Stipendium na měsíc září nechám poslat na účet Vanesse, protože já účet jen tak mít nebudu. Při příležitosti návštěvy studijního oddělení se ptám, jestli dostanu potvrzení o studiu a kdy mi začne škola a jestli můžu dostat rozvrh a co a jak a proč.
Potvrzení o studiu jsem dostala. Nejdůležitější informace byla, že mi bude přidělen profesor/supervizor a s ním se na všem domluvím. Dají mi vědět kdy.

pátek (21) 
Chtěla jsem se dojít zeptat na studijní, jak to vypadá, ale vstávala jsem pozdě a měla jsem náladu na úklid. Před pátou jsem napsala Xanderovi na WeChat, jak to vypadá, ale odpověděl, že není v kanceláři. Hm. Tak až po víkendu + svátku.

pondělí (24) 
Svátek středu podzimu

úterý (25) 
Návštěva studijního oddělení. Mojí složku dokumentů měl někdo dostat v pátek, ale nebyl tam, takže to referentka odevzdala dneska a až bude něco vědět, zavolá mi. Pochybuju, že to bude zítra.

středa (26) 
Šípková Růženka se probudila v půl druhé a objevila zmeškaný hovor ze studijního oddělení. Polední pauza, znovu otevírají ve 14:30. Telefonuju ve 14:45 à mám přijít v 15:00
Myslela jsem si, že si jdu vyzvednout knížky a po 20 minutách čekání na studijním jsem se dozvěděla, že nás jde referentka představit profesorovi. Kdybych to věděla, vzala bych si na sebe něco jiného než roztrhané džíny. Alespoň nemám tepláky.

Můj profesor je profesorka a je super!
Vzala nás do lab a následně do anatomického muzea.
Hodinu od rozloučení mi od ní přišla zpráva, jestli bych se chtěla připojit na večeři. Dziii. (citoslovce spokojenosti)

Profesorka, ne spolužačka


čtvrtek (27) 
První den v lab. Vůbec nevím, co mám dělat, s kým mám mluvit, kde je profesorka. Přišla zhruba 2 hodiny po mém příchodu, zajistila mi „klíč.“ Do budovy i do lab je vstup na otisk prstu, takže zavolala jakéhosi mladého chlapce, který mi to zařídil. Cítím se jako superšpión! 
Poprosila mě, abych jí poslala životopis, seznam předmětů, které jsem absolvovala a studijní plán. Na studijním plánu stále pracuju.

pátek (28) 
Pokus o vetření se na čínštinu #3 skončil opět neúspěchem.

sobota (29) 
Dopoledne lab meeting. Odpoledne vetřelec! 
Pokus #4 byl úspěšný! Hodina byla skvělá, trochu je mi líto, že nemám čínštinu celý rok.

neděle (30) 
Plánuji pokus #5. Doufám, že nezaspím. (Důvod neúspěchu pokusů ##1&2&3)


Dneska dík paní, co mě fotila na průkazku. Byla vostrá, ale smála se, když jsem se smála do foťáku.
A pak mi řekla, že se nemám smát.
Ale stejně jsme se na sebe smály aspoň mimo fotky. 


čtvrtek 4. října 2018

四 Máme myšky v kuchyni

Ode mne tentokrát jenom vysvětlivky:

 kdyby vám ten vtípek utekl, čte se sice stejně, ale mouka je anglicky flour,  kytka je flower. 
-  Disney pohádka je samozřejmě Aladin.

A teď už Háňa:

středa 12. září

1:47
Máme myšky v kuchyni.
Na jednu stranu jsou roztomilý, na stranu druhou by byly mnohem roztomilejší kdekoliv jinde než v kuchyni. Hmm. Vzpomínka na myší bobky pod mojí postelí a v šuplících postele mě přiměla k úpravě výroku, takže: Raději jinde než v budově kolejí. Myšky patří ven.

3:00
Připojit se k internetu není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Novinky:
Mám internet account. Mám zaplacený internet na měsíc. (30¥/60GB)
Mám rozbitý sklo dveří do vedlejšího pokoje, kde zatím stále nemám spolubydlící.
Mám nefunkční router.
Mám zařízené, že ho zítra někdo přijde opravit.
Mám „objednanou“ opravu skla a opravu/výměnu síta proti hmyzu v okně.  
Nevím, kdy to někdo přijde opravit.
Mám hlad.

Prohlídka u doktora bude ve čtvrtek. Máme být před budovou v 6:50
Vážně mě chtějí zničit!

Mimochodem! Na prohlídce se bude dít přesně to, co jsem podstoupila v Česku v březnu:
EKG, RTG plic, krevní tlak a celková prohlídka = 1 den u praktického lékaře
+ nikdy nikdo nezjistil, jakou mám krevní skupinu a náběr + čekání na výsledek + 259 Kč = 1 den v laboratoři
Oba dny jsem měla být ve škole.

+ krevní testy, které jsem podstoupila 23.8. a zaplatila za ně 1640 Kč.
Původně to měly být téměř 4000 a udělat z nich 1640 Kč zabralo zhruba 2 hodiny konzultací s laborantkou a sestřičkou, která mě nabírala, vyžádalo si to několik telefonátů do hlavní laboratoře a podrobné zkoumání ceníku pro samoplátce. Jo a hodně přemýšlení ohledně toho, jestli se na to někdo podívá, abych to neplatila zbytečně.

Prohlídka stojí 500¥ (+/- 1625 Kč)
Skvělý. Fakt skvělý.

Na závěr bych chtěla říct, že tisknout se nahým hrudníkem na chladnou, tvrdou podložku a nechat se znovu ozářit je moc fajn. Už se těším! A na svlékání se před místními snad ještě víc.

Dneska jsem mluvila s „učitelem,“ na policii půjdeme možná v pátek. Až budu mít prohlídku od doktora a povolení k pobytu, ukáže mi studijní referentka školu a nemocnici.


Mám skříň. Přišla včera, vyzvedla jsem si jí dneska a odnesla jsem si jí do jídelny #2 kde jsem dnes obědvala poprvé. Rýže (bez chuti) + brambory (velmi chutné) s kousky masa (byly asi 3 a většinou to byla kost, tak jsem neochutnala) + tofu (slané, ale fajn) = 11¥



Skříň je zatím v krabici před pokojem a čeká, až znovu vytřu. Mám na to krásný nový mop.

Včera jsem poprvé vyprala prádlo! (Na pračce jsou jenom znaky. Natalia říkala, že ví, jak se spouští. No... Zmáčkla tlačítko pro přívod elektřiny, nechala navolený první program a zmáčkla start. Nejsem úplně spokojená s vývojem situace a znaky si dopřeložím, ale kdybych nevyprala – nové ručníky a hadříky – odešly by k pračce samy, protože jsem je namočila s naivní myšlenkou, že to přece budu mít přeložené hned...  O 6 dní později stále nemám přeložené všechny.)

Od včerejška mám květinu, vlastně 2.
Napsala jsem Zahraa (nebudu skloňovat arabský jméno,) jestli ví, kde sehnat „flour.“ Věděla. Došly jsme do květinářství. Hm. Tak jo. Stejně jsem chtěla kytku. 
Měly hlavně řezaný, ty jsem nechtěla. Tvrdily, že zasazený nemaj, ale když jsem zklamaně vylezla ven, objevila jsem, že na okně mají kytky v květináčích. Mám nějakej netřesk, či co. Hned se cítím líp.

Prodavačka neměla na vrácení 1¥. Řekla jsem, že 9 nemám a že je to dobrý. (Zahraa řekla, protože květinářka neumí anglicky a já čínsky.) Květinářka řekla, že to ne a že mi dá růži.
Takže mám netřesk (= nějakou dužnatou skalničku, která doufám přežije rok se mnou) a růži.
Ó, my se máme.

A mám 18 litrový barel s vodou. Voda z vodovodu se tu nepije, prej je špatná.
Kupovat 500ml, 1l a nakonec i 5l flašky se prodraží a navíc se tu netřídí. Nebo jakože jo, ale podivně.
Moje ekologický ego trpí.

A pak jsem zjistila, že si člověk může objednávat tenhle barel s vodou. Stojí stejně jako barel s 5 litrama v místním obchodě (10 ¥), vodu mi přinesou až do pokoje a navíc si vezmou ten starej barel, kterej je zálohovanej. Peněženka, ruce + záda, ekologický ego plesaj.

Dneska jsem poprvé od příletu jedla jablko a švestku. A myslím, že dneska je první den, co jsem neměla mango.

Čerstvé zprávy o počasí:
Ochladilo se. O pár stupňů, ale je to znát.
A hlavně! už není takové vlhko a konečně se můžu normálně nadechnout.
A pršelo. Ehm. Poprchávalo. Dokonce dvakrát ve dvou různých dnech. 5 kapek jeden den, 5 kapek o 2 dny později. Lepší malej déšť než žádnej déšť.

Jo a tráva a stromy a všechno je tady krásně zelený. Netuším, jak to dělají, vzhledem k místním teplotám. Snad vzdušná vlhkost z řeky?

A málem bych zapomněla!
Dneska jsem navštívila pokoj, kde bydlí Zahraa a viděla ji bez šátku, v triku s krátkým rukávem a ve ¾ kalhotách. Bez ponožek. Vypadá jako Jasmine. (Disney princezna, na název pohádky si nevzpomenu.)
Povídaly jsme si o Číně, studiu, o tom jak se zabydluju a potom taky o Česku a Íráku. O muslimech, o tom jaký maso můžou a nemůžou, o tradičních jídlech. Myslím si, že tohle čínský dobrodružství bude nejdelší a nejlepší zeměpisná lekce v životě!

Dneska děkuju květinářce za růži, protože jsem unavená, málem jsem na poděkování zapomněla a ta růže stojí určitě víc než 1¥.

PS: 
Za všechny odpovědi děkuju, čtu je, většinou několikrát, usmívám se nad nima a mám v plánu odpovědět, jen co budeme s WiFi víc kamarádit. Na mobilu se mi píše špatně a hlavně pomalu a moje včerejší snaha o odpovědi skrz počítač a hotspot skončila podle pořekadla „Pro dobrotu na žebrotu.“ Pan počítač spotřeboval dohromady 500 MB během asi 30 minut. 

500 MB je objem dat, který mi tady vystačily na týden včetně stahování aplikací, který jsem vyhodnotila, že potřebuju natolik, že to za to stojí. Slečna WiFi zatím ovládá mě rozhodně víc než já jí, ale alespoň mi dává prostor pro konverzaci v češtině. Já prosím počítač, aby zařídil, aby to fungovalo a čekám, co se bude dít. Počítač mlčí, občas WiFi přemluví, občas musím poprosit znovu.

4:51
Brou


čtvrtek 27. září 2018

三 - Nevím, nevím, nevím

Háňa píše: "Mají tady mlíko v igelitovém pytlíku! Jak se to používá."

Taky si na to pamatujete? Pytlík s modrým potiskem polotučné a s červeným plnotučné. Taky bylo v lahvích s víčky z alobalu. Na plnotučném s červeným pruhem. Zelený byl na kefíru, oranžový na šlehačce. A dva tenké červené byly na smetaně (asi). A perla všeho byl černý proužek, šlehané podmáslí.

Datum výroby tam nebyl, jenom značka dne v týdnu. A někdy měli už v pátek sobotní. 


Litr modrýho mlíka v pytlíku stál 2 koruny a k snídani jsem k němu zvládl nejdřív 5 (taky za 2 kačky) a později 15 
rohlíků.

Jasně, stejně jako všichni, jsme doma měli takovou tu plastovou konvičku, do které se pytlík s ustřiženým rohem dával, aby se nevylil do lednice. Jenže u nás byla furt prázdná. Mlíko a rohlíky nikdy nevydržely.

A tak jsem Háně napsal: "Až mu ukousneš roh, normálně ho vypij."

Napsala mi zpátky, že nemusí nic kousat, že si koupila nůžky. Takže si nejspíš poradila i bez té plastové konvičky. Vypadá to, že si poradí se vším. I když to teď zrovna ještě neví. Však se to dočtete.

-------------------

9. 9. 2018 - 1:11

Kdybych měla rozum, spala bych.
Moje NEVÍM je pořád stejně velké (skoro stejně velké?), jako než jsem odletěla.

Zjistila jsem, že mám kde bydlet a bydlím.
Na druhou stranu je tohle NEVÍM možná větší, než když jsem odletěla.

Kdy mi začne škola? Nevím.
Rozvrh? Nevím.
Harmonogram akademického roku? Nevím.
Kdo mě bude učit? Nevím.
Budu ve škole? Nebo v nemocnici? Oboje? Nevím.
Kdy budu mít účet v bance? Nevím.
Kdy mi přijde kapesné? Nevím.
Kolik je kapesné? Nevím.
Kdy půjdu na prohlídku k doktoru? Nevím.
Kdy půjdu na policii? Nevím.
Kdy budu mít WiFi? Nevím.
Bude mi ještě někdy fungovat Facebook? Nevím.

Nevím. Nevím. Nevím. A znovu nevím.

Vím, že zítra (dneska) ráno v 6:30 mám být před budovou koleje/kolejí a nastoupit do autobusu, který mě doveze na "school opening ceremony."

Myslím, že mě chtějí zničit. Poslední 4 dny se mi nepodařilo usnout dřív než v 5 ráno.

Vím, že zvracet rýži je odporný. (Odpornější než cokoliv jiného,) a už nikdy nechci. Nechci, nechci!
Maminka říkala, že nejhorší bylo zvracet špagety.

Vzhledem k tomu, že tady se jí buď RÝŽE nebo NUDLE doufám, že mám vybráno. (Už žádný zvracení.)


Nejhorší chvíle pro člověka, kterej je sám, je, když je mu špatně. 
Včera večer mě bolela hlava. Prkotina.
Ale ve chvíli, kdy mě bolí hlava jsem vděčná za člověka, co mi přinese pití/brčko/mokrej ručník/Panadol. Otevře okno, zavře okno, přikreje mě, cokoliv.

A když vím, že jsem tu sama a pokaždé, když se zvednu, udělá se mi hůř, nemám led, nemám formičky na led, nemám nic a navíc ta lednice odporně smrdí (!), nejstudenější voda teče mírně teplá a když tady umřu, tak to nikdo nezjistí...
...na náladě mi to fakt nepřidá.

(Skutečně jsem 2 dny zpátky, když jsem pila a nějak divně jsem polkla, přemýšlela nad tím, že když se zakuckám, nikdo mě nepraští a udusím se. Nevýhoda toho nemít spolubydlící. Mimochodem, kdy přijede: nevím, jestli vůbec přijede: nevím. 
A na to konto pokračovaly myšlenky, za jak dlouho by to někdo zjistil, když mám na tomhle kampusu 4 kamarády a dost často nereaguju, protože do 2 odpoledne spím.) 

Na veselejší notu: Dneska už mám 6 kamarádů!
Včera (=  sobota 8.9. Neberu půlnoc jako mezník. Mezník je to, kdy spím nebo bych chtěla spát a nemůžu usnout. Teď už je tady vlastně pondělí.) jsem šla zaklepat na slečnu, která ke mně přišla v bance s otázkou: "Excuse me, are you from Russia?" --> Je tohle způsob, jakým se lidi v Číně seznamují?? Celkově se tady dějí podivnosti, vlastně by mě to ani nepřekvapilo. Ale! Vážně? 

/ elegie o bance bude časem (Musela jsem si vyhledat, co přesně znamená elegie. Žalozpěv je vhodné slovo k příběhu o bance. 
// Původně jsem chtěla napsat vygooglila, ale Google tady nefunguje. Ani nic od Googlu. Gmail, Google maps, translate.google.cz Nic!
/// Vím, že z toho dělám informační labyrint. Na kolik se cítíš ztracen/a?

Slečna z banky se jmenuje Natalia a je z Uzbekistánu. Kde bydlí, jsem se dozvěděla po návratu z banky, když jsme se potkaly ve vstupní hale. "Pokoj 503 přijď kdykoliv." Okay.

Když jsem ve 3 (nebo ve 4?) odpoledne posnídala mango, snídám ho vlastně každý den a tvoří většinu mého jídelníčku, rozhodla jsem se, že tam půjdu zaklepat. 
Po prvním zaklepání jsem si říkala, že mám fakt blbý nápady. Jaká je pravděpodobnost, že bude v pokoji a ne někde venku? Pak jsem si řekla, že přece nebudu máslo a budu klepat aspoň 5 minut. Trvalo asi 2, než přišla otevřít a vypadala, že má radost. Na pokoji seděl kluk, se kterým jsem ji viděla v hale a přemýšlela jsem, jestli je to bratr, přítel nebo co. 
Ukázalo se, že to je náhodný člověk, který je z Uzbekistánu a potkali se náhodou. Oba měli radost, že narazili na krajana. Hmm. Tohle se mně asi nestane. Ptala jsem se, jestli je tady na koleji aspoň někdo z Evropy. Možná jeden člověk, ale dost možná vlastně ne. 
Tak dík.

Dostala jsem ochutnat uzbecký cukroví (nemám ponětí, jestli se to takhle skloňuje) s meruňkovou marmeládou. To bylo vynikající. 

Potom mi Natalia nabídnula tvrdý chleba. Má být tvrdý. Chutnalo to průměrně. Nic extra dobrýho, ale ani špatnýho. Potom mi nabídla snack k pivu. Typicky uzbecký. Prej je z cottage sýra a je trochu slaný. TROCHU.
Chutnalo to, jako kdyby to bylo jenom ze soli a nechutnalo mi to. Přemluvit sama sebe, abych si kousnula ještě jednou bylo složitý. Chutnalo to ještě hůř než poprvé. Do třetice všeho dobrého a zlého. V tomhle případě definitivně zlého. Zeptala jsem se, jestli se bude moc zlobit, když to vyhodím a přiznala se, že tohle rozhodně nebude moje oblíbené uzbecké jídlo. Nezlobila se a jako cenu útěchy mi nabídla další cukroví s meruňkovou marmeládou a navíc koláč s vlašskými ořechy, na který nakonec nedošlo.

Dostaly jsme se k tématu restrikce a blokace a Natalia mi nasdílela VPN app.
Poprvé od 3.9. jsem se přihlásila na Facebook a napsala následující:

Hana si našla kamarády z Uzbekistánu 🇺🇿 {tohle je obrázek vlajky, pokud nevidíš vlajku, ale nápis UZ } 
Kamarádi z Uzbekistánu mají VPN app, která funguje.
Hana už jí má taky.
➡ Hana má Facebook, Messenger a nejspíš i Instagram.
❗ Hana neví na jak dlouho, takže zůstaňte u mailů! Díky dík ♥  

Moje radost neměla dlouhého trvání, protože večer ani v průběhu dnešního dne se mi nepodařilo se připojit. 
Nicméně kamarádi z Uzbekistánu nemají jen jednu, ale víc aplikací. Naštěstí. Prostor pro testování.
Kamarádi jsou 2, jak se jmenuje chlapec si stále nepamatuji, protože jeho jméno je jiné v uzbečtině, angličtině i čínštině...

Šli jsme se projít, řekla jsem si, že bych mohla z Číny znát něco jiného než 4 stěny svého pokoje. Myslela jsem, že obejdeme kampus, ale šli jsme do města a byli jsme pryč asi 2 hodiny.
Natalia byla domluvená se studentem z Yemenu, že jim někdy připraví večeři a když jsme byli asi půl hodinu chůze od kampusu, v jednom z milionu místních obchodních center, volal jí, že právě uvařil večeři. 
Zeptala se, jestli se chci připojit. Ehm? Co je to za otázku? Člověk, co mluví anglicky? Uvařená večeře? Kdykoliv!
Takže jsme se vrátili a šli jsme na večeři.

Dostali jsme jakýsi arabský džus, následovala kari rýže a směs kousků masa s paprikou. (Ano. Ta RÝŽE.)
Pálilo to jako blázen. Natalia se ptala, jaké je uvnitř koření. Odpověď: "Žádné" mne značně překvapila. O minutu později jsem objevila chilli semínko. "Dal jsi do toho čili?" 
"Ano."
Ehm. Tomu se říká žádné koření? Dobře tedy. 

O chvíli později jsem pronesla větu, že až se za rok budu vracet domů, pravděpodobně nebudu mít žádné chuťové pohárky, protože čili je všechny vypálí. (To je mimochodem charakteristika místního jídla. Dost pálivé a extrémně mastné.)

Po hlavním jídle následovalo několik misek s ovocem, později čaj a sušenky.
Zkoumala jsem uzbecký pas a následně arabský pas. Všichni jsme zkoumali.
Potom jsme řešili arabské písmo, "opačné" listování a "opačné" psaní. 
Kluk z Yemenu, jehož jméno si taky nepamatuju, našel na dotaz, jestli mi napíše abecedu obrázek na internetu, tak jsme se kochali abecedou. 
Mluvili jsme arabsky, uzbecky, česky, rusky, anglicky a čínsky. Řešili jsme zvyky, tradice, historii, jazyk i náboženství. 

To je pro dnešek všechno, protože je 3:11 a z postele se mi stává hřbitov mrtvého hmyzu, který se sem propasíruje i přes síto (není divu, vzhledem k počtu a velikosti děr) a naivně si myslí, že se skamarádí se zářivkou. 


Dneska děkuju člověku, co se na WeChatu jmenuje DIYA MOMANI (což je to jediné, co o něm vím) za to, že mi přišel odemknout dveře a já tak nemusela nocovat venku před kolejema.

Byly jsme na výletě ve městě, nakupovaly jsme, jedly jsme v restauraci, jely jsme na Orange Island. Ujel nám autobus, zjistily jsme, že poslední, jely jsme taxíkem, dojely na kampus, konečně po eonech došly ke koleji a já zjistila, že je zamčeno. Ptala jsem se, kolik je hodin, protože mému mobilu došla šťáva a vypnul se. Bylo 23:12 a mně v tu chvíli bleskla hlavou věta, kterou mi Zahraa řekla první den, když jsem se ubytovávala. 
"Tyhle dveře se zamykají ve 23 hodin."
Zamčený dveře, vybitej mobil, číslo na 2 lidi na celý koleji a WeChat na 4.
Něco, co fakt nechceš.


DIYA MOMANI, je mi jasný, že si to nikdy nepřečteš, ale fakt díky!

A vy ostatní: Budu ráda za jakoukoliv odpověď, reakci, zprávy o tom, co se děje doma. 


3:50 
2 hodiny spánku volají!

PS: Fotky budou. Jenom pořád nevím, jak funguje moje SIM a moje data. WiFi není. Nevím, kdy bude. Bez dat nepřežiju, tak prosím o strpení. 



čtvrtek 20. září 2018

两 Volná inspirace

Na rok
Nemám nárok
Na pocit bezpečí
V milovaných náručích

Tak přibližně takovýhle post (a k němu fotka deštěm uplakaného okna) na Hančině facebooku těsně před jejím odletem mi natlačil slzu do oka a okamžitě jsem zpětně přehodnotil "mírnou rozladěnost" z posledních předodletových dnů. To jsem měl pocit, že by měla Hanka balit, nebo alespoň připravovat si věci k zabalení a zjišťovat informace. Třeba, za jakých podmínek jí ubytují a jak se na kolej dostane. Hanka místo toho obrážela jedno rozlučkové party za druhým. A taky byla v 5 ráno (ne už, ještě) na rozhledně Kožich. Na co tam ve tmě asi koukala, mi nejde na rozum, ani tehdy nešlo. 

Zjišťování informací zůstalo na mně a finální zabalení taky. Obojí jsem udělal moc rád. Zjistil jsem, že kolej ubytovává i před registrací do školy a že mají recepci nonstop. Potvrdit se to ale nepodařilo. Na každý odeslaný mail přišla robotická odpověď : "Váš mail jsme obdrželi."

Pro jistotu jsem našel i 3 varianty městské dopravy z letiště ke koleji. Vzhledem k tomu, že městečko obývá asi 8 milionů lidí, nepřekvapilo mě, že cesta pomocí MHD trvá z letiště na kolej 3 hodiny (rychlovlak, metro, autobus).

A protože to znamenalo příjezd ke koleji nejdříve v 10 večer, našel jsem i průvodce cestováním taxi s adresou v čínských znacích. To by mělo trvat zhruba hodinu. Bez potvrzení z koleje stejně pojede úplně naslepo. Ale riskne(me) to. 


V neděli, pár hodin před odjezdem na letiště, jsme pak spolu balili kufr. Když jsem viděl tu obrovskou horu věcí na posteli, polilo mě horko a začalo vyjednávání: 

- Hani, proč si bereš nůžky na papír? 
- Kdybych třeba potřebovala něco stříhat.
- A můžeš se podívat, co je na nich napsané?
- Made in China 😂
- Tak si je tam kup.


- Hani opravdu si myslíš, že potřebuješ balit tři, co tři, čtyři(!) ručníky?
- Je jich šest, ale dva hodně malé. Osuška, ručník na ruce, na vlasy, na nohy...
- To si tam taky koupíš. 


- Maminko, můžu si vzít s sebou příbor.
- Můžeš, připravila jsem ti ho na stůl.
- Ale já bych chtěla jeden ze sady, abys věděla, že tu něco a někdo chybí...

A takhle to šlo dál a dál. Nakonec jsme kufr zabalili na 16 a palubní batoh na 10 kilo. 

A teď už zase Háňa:


Den čtvrtý

Maily jsem posílala asi ve 2 ráno. Ha! 1:59 (Musela jsem si to najít.)


Perličky z mailů:
Dianky pohled na můj pobyt v Číně: "Tak to není tak zlý, jak jsem si to představovala. Bála jsem se, že tam budeš někde spát na zemi přikrytá krabicí od lednice a vodu budeš mít jenom v období dešťů."


Psala jsem Týnce v půl čtvrté ráno: "Odešla jsem na záchod a po příchodu zpátky do pokoje si přijdu jako v ledničce. 😂  Přepnula jsem klimatizaci na vyšší teplotu a ona mi začala topit! 😂 Křičela jsem na ní, že ne, ne, ne, nechci topit. Už jsem si to rozmyslela!"

Dneska večer jsem přišla na to, jak jí říct, že chci, aby tu nebylo 25 ale 28 a ona přitom netopila. Myslím, že nakonec si budeme rozumět! 

K dorozumívání se s místními: 
Mistr čaje mě upozornil, ať si dávám pozor, 2 prsty můžou znamenat buď 2 nebo 6. Dneska jsem to rozklíčovala:
Ukazováček + prostředníček = 2
Palec + malíček = 6

Ve 4:44 odesílám přání k narozeninám v čínštině. 
Vzhledem k mojí úrovni čínštiny jsem použila slovník.

5:27 odesílám mail s předmětem „Insomnia“

Nařídila jsem si budík na 9 a o chvilku později usnula nad rozepsaným mailem.
Probudila jsem se a netušila jsem, kolik je hodin. Že bych se vzbudila před 9? Sama od sebe? Když jsem usnula krátce před 6? Divný. Fakt divný. 

Hledám mobil. Nemůžu ho najít. Na zemi není. Uf. Je pod polštářem! Hm. Tak kolik je? (pyšně si myslím, že méně než 9, světlo za oknem moc nenapoví, když jasno je od 6) 

Mobil nereaguje. Hej! Kámo? Co ti je? Jasně. Vybitej. Cestou k zásuvce koukám na hodinky, které pořád ještě ukazují domácí čas. 6:40 + časový posun 6 hodin. 
Bravo, Hani, bravo.

Aspoň, že nic nemusím. Jen kontroluju WeChat, jestli se třeba dneska nešlo na policii. 
Nešlo. 

Lékařská prohlídka se přesouvá z „pravděpodobně v pátek“ na pondělí. Je nás 12 a jde 6 lidí. Já v pondělí nejdu a musím počkat na další termín. 

Ani kdybych byla vzhůru, nešla bych v pondělí. Xander ze studijního v tom má nějaký systém. Věřím tomu.

Xander domlouvá jednotlivé termíny. Xander je něco jako studijní referent, ale říká se mu učitel. Všem lidem na studijním = 3, se říká učitel. 
Okénko čínštiny. Učitel se čínsky řekne laoš. To si pamatuji z hodin čínštiny v Česku.

Opravdu by mě zajímalo, kdy mi začne škola. Snad v tom má alespoň někdo jasno. 

Chvilku čiluju v posteli a někdy kolem půl druhé snídám banán. Ne, nemám v plánu vypisovat každý den jídelníček, ale odpovídám tím na otázku: Co místní jídlo?

Banán dobrej. Lepší než doma. Dva mě včera na Street Marketu stály 2 yuany (+/- 6.50 korun). Z marketu mám ještě dragon fruit za 10 yuanů. Nemám nůž. Nemám prkénko. Olupuju jednotlivé ocásky a zjišťuji, že s těmi horními jde i velká část slupky dolů. Očekávám bílý vnitřek. Není. Mám fialový vnitřek. Je zkažený? Nezralý? Přezrálý? Můžu to sníst? 


Tati? Nemá to být bílé?
Posílám fotku tátovi (aka největšímu odborníkovi na exotické ovoce, jakého znám.)

Odpovídá obratem, že jsou 2 druhy. S bílým vnitřkem a s fialovým vnitřkem.


S očekáváním exotických požitků a prožitků okusuju dragon fruit. Nic moc. Čekala jsem víc. Mnohem víc. Chutná lehce sladce. A jinak je dost bez chuti.

Snědla jsem tak 1/3, odnesla ho do ledničky a šla si koupit mango.





Kromě něj jsem si koupila:
- cestovní balení na kosmetiku (dózička s pumpičkou, rozprašovač, tubička na krém)
- háček s kaktusem (Mám dojem, že milují kaktusy, protože jsou i na těch cestovních dózičkách a tubičkách a všude jinde.)
- dřevěný háček
- dvoubalení háčků velikosti 1
- dvoubalení háčků velikosti 2 (
Další věc, kterou milují, jsou háčky.)
- rukavice na úklid velikosti S  (stejně jsou mi velké, pro radost z uklízení jsou na nich kytičky)
- nějaké pečivo. Později se ukázalo, že jsou uvnitř rozinky a cosi jako sladké máslo.
- svítivě růžovej kartáček na úklid těch nánosů špíny tady. Koupila jsem si svítivě růžovej, aby mi nebylo líto ho vyhodit.
- nůž na ovoce, o kterým kluk, co mi ho pomohl najít tvrdil, že je malej. (Čepel má 16 centimetrů.)
- Pitíčko se zebrou. Koupila jsem si ho, protože se mi líbil obrázek na obalu, nápisům stejně nerozumím. Odhadovala jsem, že to bude čaj. Byl to čaj. Hodně sladký. Jinak nic extra.
(Na vzhledu si dávají hodně záležet, alespoň si to myslím. Například na dně lavorů jsou obrázky medvídků. Na obalech hadrů na úklid jsou očička a pusinky. A tak.
- 5 litrů vody pro slony
- mango (čínsky se mango řekne manguo)

Na kase zdržuju protože:
- Toho mám hodně
- Neumím čínsky
- Nemůžu platit mobilem


Dnes je zatím nejchladnější den. Dokonce jsem nebyla zpocená 3 vteřiny po tom, co jsem opustila budovu. Myslela jsem si, že tentokrát se obejdu bez sprchy po návratu, ale ukázalo se, že opravdu ne.

Když jsem přišla do pokoje už to tu tolik nesmrdělo. Třeba se mi podaří to do konce týdne vyvětrat!

V 15:52 jsem našla vidličku (Ono najít cokoliv, když nemůžu vybalit kufr, protože zatím není kam, je dost těžký.)

17:21 pozoruju týpka naproti, jak myje okenní žlábek. Frajer vzal kýbl a prostě tam nalil vodu. A pak jí lil z okna. Ven. Na zem. Asi běžně tady.
Myslím, že se nechám volně inspirovat.

A skutečně. Umyla jsem žlábek pravého okna, parapet uvnitř i venku. Několikrát jsem si nalila dovnitř (omylem). Omyla jsem klimatizační krabici, co je pod oknem a mříž, co je přes ní. Zjistila jsem, že růžovej kartáček je k ničemu, protože tam nedosáhne a místo něj použila svůj cestovní zubní kartáček, který už stejně dosluhoval. (Slouží dobře, ale je to dědeček.)
Kartáčkem jsem očistila baterii u umyvadla (opravdu by mě zajímalo, kdy a kdo to naposledy myl a jestli ty černý věci jsou plíseň nebo co vlastně.)

Volně jsem se inspirovala Annou a jejím blogem. Místo rozloučení napíšu poděkování. Dneska budou dvě. Jedno ještě k prvnímu mailu.

Speciální poděkování patří mojí sestře, která mi dělá emailovou agentku a shání adresy lidí, kterým chci něco napsat, ale nikdy jsem jejich mail nepotřebovala. (Však na co? Facebook, Messenger...) Do 24 hodin sehnala 11 z 11, včetně adres lidí, který nikdy neviděla, nezná je a nemá je v přátelích. 

Mamce za to, že trpělivě snáší dotazy typu: "Jak se myje lednička?" a některý občas ignoruje. Třeba: "Kolik u nás stojí malý ručník? Velikost 76cm x 33cm."

čtvrtek 13. září 2018

一 Je v Číně


Hanka odjíždí na rok do Číny. Studovat.


Přípravnou fázi vynechávám, někdy možná doplním. Tohle je první zpravodajství, jak trochu neuspořádaně chodilo z cesty a prvních dnů:

Den 0

Xian, přestupní stanice a objevila jsem první problém. Nechala jsem doma Revolut kartu. (moje poznámka: REVOLUT je platební multiměnová prepaid karta, doporučuji všem cestovatelům, ale zřejmě jsem se s jejím zařizováním namáhal zbytečně)

PS: všude je vedro

O 3 hodiny později – místní čas 19:30

Maminko jsem v Changsha!

Facebook, Messenger ani WhatsApp nefungují. Mám místní simku, byla pěkně drahá, vlastně vůbec nevím, co na ní je, ale mám data. 

Jela jsem taxi, nejdražší jízda, co jsem kdy zažila, ale nedá se svítit, hlavně, že jsem v budově pro mezinárodní studenty areálu university.

Jsem ráda, že mám kde spát! Tatínkovo balení je nejlepší, ale vydolovat ručník bude oříšek. 

Piš mi co nejvíc, prosím, SMS na české číslo mi teď nepřijde a všechny kamarády mám na  Messengeru, tak jsi moje jediné spojení s domovem. Doufám, že si brzy najdu kamarády! Je to složité. Anglicky umí málokdo, i když umí je to takové eeeh a nejisté, nemůžu si psát s kamarády a najít si něco na internetu jde taky jen těžko. Skoro nic se nenačítá... 

Chvilku nefungoval ani mail, dost jsem se lekla. Teď jsem na pokoji. Bylo to složitý. Jsem v pořádku. 

Potkala jsem zahraničního studenta, který mluví anglicky, odvedl mě na kolej a teď mi šel sehnat peřiny. Je tu třetím rokem, umí čínsky. 

Zapomenout kartu je dost nepříjemná situace, ale věřím, že to zvládnu! 

Den 1 – zpráva do školy a domů vlastně taky

Právě stojím v přijímací kanceláři čínské university a čekám. (Je 11:08)
Nakonec jsem měla kde spát, ubytovali mě na koleji v 9 večer a dnes, až budu zaregistrovaná, bych se měla stěhovat jinam. 

Je tu velmi horko a vlhko. Všude běží klimatizace. Všechno je obrovské, doprava rušná, podle mého zmatená. S angličtinou je to tady složitější, ale najdou se lidé, kteří umí.

Email je jediné médium, přes které mohu komunikovat, většina stránek a aplikací je blokovaná. 

Na pátý pokus jsem si dnes konečně úspěšně nainstalovala WeChat. Mají to tady všichni a jinak se tu nekomunikuje a vlastně se pomocí WeChat i platí.


Skupinový chat s rodiči 19:30 v ČR 1:30 Čína
H:
Hodinu jsem uklízela. 
Utřela jsem stůl. Utřela jsem ho tolikrát, že jsem si raději mohla koupit jiný při těch cenách, co tu mají.
Umyla jsem zrcadlo i umyvadlo. Umyvadlo je pořád hnusné a špinavé a neumytelné. A teče a jsou v něm díry.
Utřela jsem věšák na ručníky a opláchla celou koupelnu. Místo desinfekce jsem použila sprchový gel.

Táta:
Neměla bys radši jít spát, máte už strašně pozdě...

Maminka:
Proč, když tak pěkně uklízí?

Den 3 – odpovědi na smršť otázek

Jak bydlíš?
Bydlet se tu dá.  Mám pokoj sama pro sebe. Je to jako apartmán. 2 pokoje (postel, stůl, 2 židle) mají společné umyvadlo + koupelnu (sprcha a turecký záchod) a místnost, kde je trojsedačka (ne gauč, spíš lavička) konferenční stolek (má asi metr a půl) a velká skříň, která dost smrdí a televize. Bude to tu fajn. Jen to chce generální úklid. 
Sehnat hadr je nadlidský úkol. Všude mají jen ručníky nebo mop. (Všude = byla jsem na 2 místech) Mám rozkošný mop. Musím ho vyfotit, než s ním vytřu. Pak už tak rozkošný nebude. 
Spolubydlící tu zatím není. 

Jak se dorozumíváš?
Čínsky umím pozdravit a poděkovat, takže anglicky. Naštěstí se většinou najde někdo, kdo pro mě překládá, když potřebuju mluvit s tetama na recepci nebo v obchodě. 
Sranda byla, když mi opravář dnes ráno vysvětlovat, že si můžu v umyvadle umýt ruce až za 2 hodiny. (Byly v něm 2 dírky a kolem odpadu to protékalo, minimálně půlka na podlahu. Naštěstí jsem to zjistila hned a nelila tam nic nechutného.) Lepidlo tu smrdí ještě teď.
On neuměl anglicky. Já čínsky. Co všechno mi řekl nevím. Pochopila jsem gesto mytí rukou a ukazoval 2 na prstech a na mobilu. 

Už jsi byla ve škole?
Nebyla. Včera jsem se zaregistrovala na studijním. Dneska jsem se byla zeptat, kdy mi začíná škola. Paní na studijním mi pověděla, že napřed půjdu na lékařskou prohlídku a na policii (povolení k trvalému pobytu, všichni zahraniční studenti, co zůstávají déle než půl roku, musí) a až to bude hotové, ukáže nám školu a nemocnici. Takže vlastně ani nevím, kdy mi začíná škola. 
K doktoru i na policii půjdeme společně (zahraniční studenti) a zorganizuje to škola. 
Kdy nevím. Dají mi vědět. 

Jací jsou na tebe lidé? Jsou hodní?
Moc hodní. Ochotní. Nápomocní. 
Spoustu lidí (asi 4) mi nabídli, že za mě něco zaplatí. (Myslím, že každý z nich mi nakonec něco zaplatil.) Peníze zpátky nechtějí.
Platí se tu mobilem. Já zatím nemůžu. Potřebuju účet v bance. Byla jsem ho dnes zařizovat, ale mají moc žádostí (jsem šestnáctá), takže mi zavolají příští týden. Do té doby budu platit hotově. 
I na trhu venku se platí mobilem. Oskenuješ QR kód, napíšeš částku, co ti obchodník řekne, a zadáš PIN. Pak už jen ukážeš mobil prodejci. Často na to ani nekoukají. Věří si. (Předpokládám) 






čtvrtek 6. září 2018

Komory 22 - Loučení


Druhý den mě vzbudil Nakši posouváním nábytku ve vedlejším pokoji a hlasitým překvapeným výkřikem. Objevil mojí včerejší práci a hned se ptal, jestli jsem to dělal já, a jak jsem to udělal, a jestli se mi nic nestalo. A taky jestli jsem studoval elektroinženýrství a jak je možné, že to znám. Tak jsem mu vyprávěl, že jsem doma opravoval náš dům a odkoukal jsem to od kamarádů elektrikářů. Klemování (překlenutí obvodu) mě naučil Milan (ve vsi řečený Ušák) a na dálku mu posílám poděkování. Na Komorách slaví úspěch.

Nakši se pak ještě chvíli vyptává, co jsem na domě opravoval a nakonec jdeme vyměnit plechy na střechu. Odpoledne se totiž nastěhuje do pokoje, který se Nakši snažil uklidit, nová podnájemnice. Stěhuje se z Mitsamiouli, našla si v Moroni práci.


Přivezli jí její bratři asi hodinu potom, co jsme vyměnili polovinu ze šesti plechů na střeše. Nic složitého to nebylo, i když by byl aku šroubovák s vruty určitě lepší než drát a hřebíky. Ale tady se staví z toho, co je k dispozici.

Stěhování na komorách trvá asi 20 minut, Každý s bráchů přinesl jednu tašku a napůl pak ještě novou matraci a moskytiéru do postele. Slečna přehodila přes matraci velký barevný přehoz, kluci nainstalovali moskytiéru a k posteli jí postavili jednu z tašek. Z druhé začali vybalovat různé dobroty na kolaudační hostinu na uvítanou. Pak bráchové odjeli, já pustil Nakšiho do jeho postele a sám jsem si ustlal na gauči z Renaulta. Je to moje poslední noc na Komorách.

Ráno, respektive dopoledne, jsem se rozloučil S Fakirou a Elaminem, s klukama z Legendy a po cestě do centra s každým, koho Nakshi potkal. Nakšiho soused mi na rozloučenou věnoval triko jejich party, které sám vyráběl. Je prý na něm napsáno „JSME KÁMOŠI“. 

Na trhu jsme pak koupili ještě jedno triko s mapou Komor pro mě, abych měl domů dárek, a pro Nakšiho podnájemnici bílé žárovky. V pronajatém pokoji totiž byly jenom dvě barevné, červená a žlutá. Pak se Nakši vydal zpátky na Chateau a já zamířil směrem k letišti. Je to asi 34 kilometrů a mám do odletu zhruba 13 hodin.


Cestou jsem se stihl naposledy vykoupat v oceánu. Při tomhle posledním koupání jsem potkal jediné dva evropské turisty. Erikova rodina pochází z Komor, ale on je z Francie. Jeho žena Olga je původem z Ruska.

Na letišti jsem získal palubní vstupenku s bondovským číslem 007, v letadle výbornou večeři a pak už si pamatuji jenom zombie spánek na letišti v Nairobi při přestupu.

Celou cestu jsem šel po pobřeží a v závěru navíc ještě mezi obrovskými plotnami černé lávy, horko z ní přímo sálalo. Trochu jsem podcenil pitný režim. Bylo pod mrakem, často pršelo a mně se vůbec nechtělo pít. Večer a v noci už to bylo znát. Lehce dezorientovaný a malátný jsem na letišti a v letadlech vypil celkem 5 litrů tekutin, ale i tak jsem do Juby dorazil dost dehydrovaný.  

Po přistání v Jubě jsem se vyhnul všem imigračním procedurám i čekání na kufr, protože žádný nemám. Nejdřív to vypadalo, že mi alespoň prohlídnou můj příruční baťůžek, ale nedošlo k tomu.

Naštěstí, zvenku to sice nebylo poznat, ale po rozepnutí jakéhokoliv zipu smrděl tak, že to bylo vidět. Tolikrát jsem zmoknul a špatně uschnul a tolikrát jsem to oblečení propotil, že se není co divit. Povedlo se mi vyprat si věci jenom jednou a naštěstí pro spolucestující jsem jedno z vypraných triček zamkl do zipovacího pytlíku, aby mi na zpáteční cestu vydrželo jakž takž čisté.

Zatímco na letištním parkovišti 20 minut sedím na obrubníku, čekám na odvoz a padám zase jiným vedrem, můj batoh smrdí tak, že pod ním na potvrzení předchozího tvrzení přibývají mrtvé mouchy; přilétly moc blízko.

První cesta na základně pochopitelně vede nejdřív do prádelny. A protože jsem si tady před odjezdem jasnozřivě nechal jedny kraťasy a triko, můžu do pračky hodit úplně všechno.

V jídelně na střeše budovy zahajuji postupný proces rehydratace, protože včera jsem to při přesunu na letiště opravdu podcenil. Voda mi už vůbec nechutná a střídám všechny druhy nápojů, co je tady mají. Citronová limonáda, zázvorová limonáda (to je nápad v tom horku), kola, pivo, druhé pivo. Ve druhém kole pitné kůry jsem zázvorovou limonádu nahradil litrem chlazené vody s limetou a ještě jeden litr vložil mezi piva. Ale že jsem zase dokázal pít vodu, bylo asi jediné zlepšení, uvidíme ráno.

Relax by mé dovolené řekl asi málokdo. Ušel jsem přes 300 kilometrů, překročil dvoje hory. Pil jsem vodu z deště a jednou z pramene řeky. Tři dny jsem jedl jenom, co šlo v džungli utrhnout nebo sebrat. Taky jsem pár nocí spal v boudě z vlnitého plechu v jednom z okrajových slumů hlavního města. Seznámil se a obědval s velitelem osobní stráže bývalého vrchního velitele armády komorského svazu, zpíval s kytarou na beach party v městečku Itsandra přímo pod mešitou. Jedl společně s dvanácti pákistánskými muslimskými poutníky v dželábách a s vousy, za které by se talibanci nemuseli stydět. Na ostrově Anjuan jsem vylezl na jednu z nejvyšších hor, abych poprvé od přečtení Robinsona Crusoe zažil pocit a na vlastní oči viděl, jaké to je, když je kolem dokola jen oceán. A nakonec, na rozloučenou s Anjuanem, jsem přečkal bouři zamčený vysokým přílivem na zapomenuté pláži pod skálou.

Ale stálo to za to. Děkuji, že jste to sdíleli se mnou. A jestli se vám to (ne)líbilo, můžete mi tu nechat komentář.





čtvrtek 30. srpna 2018

Komory 21 - Hajdom, hajdom tydlidom


Na téhle pláži už jsme byli, ale dnes to tu vypadá jinak. Platí se vstupné, protože probíhá nějaká hudební produkce. My neplatíme, protože Nakši zná úplně každého, ale to už jsem myslím říkal. Hned za bránou nás odchytí kudrnatý kluk, zjevně ne místní. Nakši mi ho okamžitě představí: nechává si říkat IceD (ajsDý), je z Ugandy a má celou dnešní show na starosti.

IceD mluví anglicky nejspíš líp než já a hned, že se musíme zastavit u něj, že dnešní akce je OPEN-MIC – tedy mikrofon pro každého, kdo chce něco předvést. Na jevišti jsou klávesy a nějaké gramce a u mikrofonu se fakt střídají různí zpěváci z davu. Někdo rapuje, někdo zpívá KARAOKE místní pop.
Nakši představuje mě, vysvětluje, že jsem z Evropy a dodává, že určitě hraju na kytaru. (nevím, jak to ví, před tím jsme se o tom nebavili). IceD okamžitě zahlásí, že kytaru sežene a nejdéle za hodinu, že na mě přijde řada. Jako vtip dobrý, říkám a dál na to nemyslím.

Jdeme dál na pláž, kde prý na nás čeká další kamarád a já se ptám Nakšiho, co ho to napadlo. Úplně rozzářeně mi říká: „Já jsem si prostě myslel, že hraješ na kytaru a vidíš, je to pravda. To je dobře, protože ten kluk, který tu na nás čeká, si přinesl kytaru, a chce ti něco zahrát.“

Vykoupeme se, vypijeme nějaká piva, která se tu smí pít vlastně jenom ve tmě, a pak na střídačku hrajeme na kytaru. Je to sice jenom dětská tříčtvrtinová s nylonovými strunami, ale hrát se na ní dá. Nejdřív zahraje on nějakou komorskou folkovou pecku a já mu jí pak zahraji v české variantě. Fakira se vlnila do rytmu, Nakši zpíval s námi oběma a docela mu to šlo. Dobře jsme se u toho bavili, když se u nás najednou objevil IceD a povídá: „Kytara je tady, za 5 minut jdeš na pódium“.

Nedělali si srandu. Stojím na pódiu a v hlavě mám úplně prázdno. Na žádnou Dylanovku v angličtině si nemůžu vzpomenout, a když si zkouším vybavit na slova Country Roads od Johna Denvera, zjistím, že to zrovna hraje ten kluk, po kterém mám jít já. Než si předáme kytaru, začne se muezzin v mešitě přes ulici modlit do amplionu. Netrvá to dlouho, ale všichni přítomní ztichnou a někteří se modlí s ním. Po téhle krátké pauze je předchozí elán publika pryč a já nastupuju na pódium úplně paralyzovaný. IceD mě představil jako rockera z Evropy (asi si to podle dlouhých vlasů myslel) a těch zhruba 200 lidí v písku před restaurací mě začalo hlasitě povzbuzovat, abych už začal. Řekl jsem si, že je to jedno, že budu zpívat česky, protože anglicky tam stejně umí tak 2 – 3 lidi, a spustil jsem obehraný flák – JEDE, JEDE MAŠINKA.

A bylo to dobrý. Polovina lidí se vlnila v rytmu (vlaky na Komorách nemají, takže žádného hada nepostavili) a druhá polovina mě začala natáčet mobilem na video). Po písničce jsem chtěl odevzdat kytaru, docela spokojený, že to mám za sebou, ale nenechali mě. Musím prý přidat. A jestliže závěr mašinky „…veze samý vožralý“ se do téhle Mohamedovy země bez alkoholu vůbec nehodil, další písnička na tom byla ještě hůř. Nenapadlo mě totiž k hulákání nic jiného než vánoční koleda.

Tak si to zkuste představit se mnou. Stojím na improvizovaném pódiu na pláži v městečku Itsandra, přes silnici je mešita, ve které muezzin před chvílí dozpíval večerní modlitbu a já halekám: „Pásli ovce valaši, při Betlémské salaši“. Úplně střízliví kluci a holky v publiku se přidávají a do refrénu hlasitě řvou: „HAJDOM, HAJDOM TYDLIDOM, HAJDOM, HAJDOM TYDLIDOM!"

Refrén jsem opakoval nejmíň šestkrát a je z toho na komorském youtube asi spousta videí. Když jsem nakonec slezl z pódia, chtěli selfie s Muzungu snad úplně všichni.