Lékaři ve filmu - Příběhy s dobrým koncem

Photo Bioscop

Když už jsem z básnické ságy vyextrahoval lékárníky, neošidím ani lékaře.

O šestém díle básníků se po uvedení v kinech objevily recenze nebo narážky na dílo téměř v každém zdravotnickém periodiku.. Průměrnou hodnotu 65 % na ČSFD určitě hodně zvyšuje nostalgie diváků. A proč taky ne, kolik z nás u každé reprízy básníků zavzpomíná na školní léta, na kolejní život a menzovní řízky - placaté a zelené jako rozpitvaný žlučník.

Nejčastějším negativním komentářem k nejnovějšímu dílu je stížnost na přebujelý product placement a přílišnou úlitbu „partnerům“ natáčení.  Naštěstí je dnes většině diváků jasná přímá úměra velikosti investice partnera natáčení a délky reklamního prostoru před kamerou. A proto je možná dobře, že vyloženě komerční aktivity nadiktované sponzory jdou z dějové linky příběhu rozpoznat a vyselektovat stejně snadno jako reklamní blok z večerního programu komerční televizní stanice.

Ze života to jde podstatně hůř.

Ale celá série básníků má pro časosběrný pohled na transformaci českého zdravotnictví téměř nenahraditelný význam. První díl básníků byl sice natočen už v roce 1982, ale ze zdravotnictví je až dvojka z roku 1984. 

Štěpána přijali na lékařskou fakultu a Kendyho na FAMU:

-          To je výhoda, mít na něco talent…

-          A ty ho snad nemáš, když tě přijali na medicínu?

-          Na to není potřeba talent…

-          Ale zase nemůžeš bejt moc blbej, budeš absolventem univerzity.

-          Na světě je spousta blbejch absolventů univerzity…

Svatá pravda. Ani 32 let neubralo nic na jejím smyslu a vysoké informační hodnotě. Je třeba si to opakovat každý den. Stačí se rozhlédnout, pustit televizi, přečíst noviny nebo zpravodajský server. Na světě je spousta blbejch. Nemusí nutně mít absolvovanou univerzitu, ale tato podmnožina blbců s titulem je nějak víc vidět. Někteří se vytrvale snaží.  Z druhého dílu básníků se od „vševěda“ Masaříka naučili, že:  „Kromě slabomyslných jedinců je možné zhypnotizovat každého.“

Rok natočení druhého dílu (1984) sice koresponduje s názvem známého Orwellova románu, ale zdá se, že to je souvislost náhodná, přestože se v obou zdrojích dovídáme totéž. Častým opakováním lze zblbnout (promiňte zhypnotizovat) každého. A u velké části pacientů, diváků i posluchačů to prochází. Ještě pořád chce národ věřit slibům, frázím, floskulím i reklamám. Ale to už říkala paní Šafránková v roce 1987: „A paní Zelené se nediv, je to stará ženská a chudák je z těch seriálů celá popletená.“

Jsou i okamžiky v dějové lince příběhu, kdy nejsou dialogy nostalgickou vzpomínkou na plánované hospodářství roku 1987, ale realitou dneška: „Z lékárny poslali seznam léků, které nebudou tento měsíc, nemáte je předepisovat.“

Seznam nedostatkových nebo nedostupných léků byl v době uvedení posledního dílu Básníků, v dubnu 2016, zhruba stodvacetiřádkový (bez uvedení všech velikostí balení a síly přípravků). Ono to se zdravotnictvím ani nemohlo dopadnout jinak. Vendulka totiž slíbila Štěpánovi:  „Až budu jednou na ministerstvu, a já budu, tak pamatuj, že tam máš známou.“

Když jsem to nedávno viděl, napadlo mě, že za ty roky se na ministerstvu vystřídalo tolik lidí, že už tam měl známého úplně každý. „Na ministerstvu se vyměňují ministři, jejich náměstci, kamarádi a kamarádi kamarádů. Když se všichni vymění, začínají od nuly.“  A jak už říkala i primářka interního oddělení na prvním Štěpánově pracovišti: „Každej je něčí známej.“

 A když chcete vyhovět každému, nemůže to dopadnout jinak, než jako když pejsek s kočičkou pekli dort, tím spíš, když se takový dort peče každou chvíli znovu. A proto dnes, stejně jako v básnické naději z roku 2003, platí: „Doktoři chtějí přidat, sestry taky, řidiči mají málo, papaláši mluví cizím jazykem, radikálové jsou zabejčení a s uklízečkami jsem radši ani nemluvil. My jsme v jejich věku psali holkám básničky a oni chtějí stávkovat.“

Přitom se o deset let dříve, v pomalu se rozvíjejícím kapitalismu roku 1993, v nemocnicích propouštělo: „Nezlob se, nejde to, propouštíme sedm doktorů.“  (To asi aby se těm nepropuštěným mohly zvednout platy, jak to říkali v televizi.) Ve stejném roce se už rozvíjely i první privátní projekty: „Prosím Tě, můžeš mi vysvětlit, jak přišel bejvalej ředitel OÚNZu k takovýmu sanatoriu?“ 

A v nových privátních projektech bývalých ředitelů OÚNZ se mohli uplatnit všichni ti z nemocnic propuštění lékaři. Tedy pokud chtěli:

-          Maminka Šafránková: „A jakej budeš mít plat, doktoři prý dostali přidáno?“

-          Štěpán: „Já nevím, normální, já se neptal.“

A když už jsme u otázky mezd lékařů, i ta měla v básnické sérii zajímavou dynamiku:

1987:

-          Píšťalka: „Vy máte opravdu náročné povolání, pane doktore.“

-          Štěpán: „Náročné povolání za 13 korun na hodinu.“

2003:

-          Karas: „Za kolik sloužíš?“

-          Štěpán: „Za 120 korun na hodinu.“

A to už je skoro všechno. Skoro, protože jsem našel ještě jeden zajímavý moment. Zatímco v posledním díle se kvůli zákonu o regulaci reklamy v (placených) záběrech kamer vydávají na recepty doplňky stravy a volně prodejné léky privátní značky, v těch předchozích alespoň předepsaná medikace odpovídala scénářem diktované diagnóze.  A taky lidské příběhy s dobrým koncem jsou jiné.

Zatímco v roce 1993 stačilo známému léčitelovi Písaříkovi nad rakovinou, aby zmizela, zatočit pérem, do posledního dílu si partner natáčení do scénáře nadiktoval vyléčení rakoviny prostaty ozařovacími procedurami protonem za pět dní. V doprovodném videu na youtube se pro jistotu dočkáte i vysvětlení toho drobného vtípku o špičkové technologii a moderní medicíně v Praze v kontrastu s prostým, bodrým doktorem z Moravy.

A ještě něco je jinak. Víte, proč se chodilo k obvoďákovi v roce 1987? Hlavně pro potvrzení, že jsme zdrávi:

-          … abych mohl stavět barák.

-          … že můžu hrát tenis.

-          … aby mi udělali levnější zuby

-          … abych mohl běžet dukelský závod branné zdatnosti.

-          … abych mohl natírat podlahy.

-          … že můžu pracovat jako vedoucí kroužku mladých elektrotechniků.

-          .... a já bysem prosila, pane doktore, potvrzení, že můžu dostat ty akumulační kamna.

A teď už je to doopravdy všechno. Jestli jste na posledních básnících nebyli v kině, můžete počkat až budou v telce. A budou, o poslední tři pokračování se v produkci rozdělily už tři televizní stanice. S dostatkem fantazie určitě dokážete vnímat pokračování básně nejen o českém zdravotnictví a vyfiltrovat všechny komerční nadstavby, které klidně mohly zůstat ve střižně.

A pokud fantazii nemáte, platí i o mužích charakteristika doktora Sahuláka o kolegyni Tupé: „Ženskou bez fantazie nezachrání ani vysoká škola.“

 Psáno pro Medical Tribune v březnu 2016