Zrzavá Anička Posedlá z Básníků nebyla v lékárně
první zrzavou Andulou. Tu si zahrála Ivana Andrlová v roce 1988
v pohádce O zrzavé Andule.
Děj pohádky je situován na Kampu a Malou Stranu odhadem do
poloviny 19. století. Andulka nemá s lékárnou mnoho společného, jen u
rodiny lékárníka slouží. Potají si myslí na zahradníka Josífka (Jan Čenský).
Jenže zahradník před zrzavými copy[1]
dává přednost lékárníkovic zpovykané dcerce Terezce (Simona Postlerová).
Tatínka
lékárníka (Josef Bek) a maminku, paní lékárníkovou (Květa Fialová) má omotanou
kolem prstu a je na ně pěkně hubatá.
Z lékárnického pohledu se o lékárně moc nedozvíme. Snad
jen o charakteru. Tatínek se sice snaží počínající psychické problémy dcery
(frustrace z absence vhodného nápadníka) řešit pomocí farmakoterapie,
jenže dcerunka rozhodně ví, že IPLP ženicha nenahradí, natož urozeného:
„Práškama a mazáním kurýrujte ischias těm
svým malostranským babkám. Mně zařiďte, abych byla zvaná na plesy do všech
paláců, co je jich tu kolem.“
Ona se té vlídnosti dobře naučila od tatínka, nejednou totiž
od něj totiž slyšela u siesty po dobrém jídle, když cinknul zvonek u lékárny: „Jestli je to nějaká baba pro mazání, ať
s ní Andula vyrazí dveře.“
Není se tedy co divit, že veřejné mínění (reprezentováno
malostranskými drbnami na Kampě v tržnici) je lékárníkům nenakloněno i ve
chvílích, kdy lékárníkům není úplně do vesela.
Kromě pohádkových stereotypů měla filmová tvorba už na sklonku 80. let
minulého století snahu upozorňovat na rodící se problémy se stravováním.
Nejenom v rovině hrozícího metabolického syndromu:
„Spát
nemůžete proto, že se na noc přejídáte…“
ale i z hlediska
poruch příjmu potravy:
·
„Jak
chcete, ode dneška nevezmu do úst ani sousto a umřu vám!“
A to je z apatyky na pražské Malé Straně všechno.
Pohádka sice dobře dopadne, lékárníkovic Terezka se napraví (skoro) a Andulka
se dostane Josífkovi za ženu. Jen lékárník, a tentokrát s celou rodinou,
ze zpracování nevychází úplně jako kladný hrdina. Zvlášť, když se snaží
problémy řešit standardní vyčkávací taktikou: „počkáme si, až tu naší holku to bláznění přejde…“
I paní lékárníková, ale tuší, že čekání vždycky nebývá
nejlepším řešením. „Jejdanáčku, to nevím, jestli se dočkáme…?“
Režie: Vlasta Janečková
Rok výroby: 1988
62 minut
Foto: Česká televize
Psáno pro Časopis českých lékárníků 7/8 2016.
Žádné komentáře:
Okomentovat